Ještě nekrachuju aneb kurz pozitivního myšlení. Část III.

Je sobota 27.9.2014. Stojím v Berlíně v zácpě. Zdá se, že se to moc nehýbe ... tak budu asi pokračovat ve vyprávění našeho absurdního příběhu. Vyťukávám do mobilu. Je tam takový malý deníček se zvuky moře. Jsem asi neurotik. Nedokážu jen tak sedět a nic nedělat. Jo, proč jsem vlastně v Berlíně? Jsem na zpáteční cestě z Hamburku. Vyjela jsem v pátek večer, kolem desáté. V práci jsem končila v osm, chtěla jsem jet dříve, ale můj provozní a jediný zaměstnanec mne zdržel velice důležitým úkolem: potřeboval nakrájet cibuli. Takže nyní trčím v zácpě kvůli cibuli. Kolona se pohla, tak to dopíšu později.

Sice nemáme zaplacený nájem, ale máme zájemce na to naše exotické zboží. Shromáždili jsme veškeré peníze a v pátek večer jsem se vypravila do velkoskladu v Hamburku.

Je to takový zvláštní pocit, vyjet uprostřed noci do jiné země. Nechávám za sebou usínající město, přede mnou se ve tmě klikatí téměř 700 kilometrů osamělosti prázdné dálnice a všeobjímací pocit momentální svobody měřitelný pouze tachometrem a ukazatelem stavu paliva. Motor burácí v rytmu mých oblíbených starých písniček a mě se na chvíli zdá, že utíkám, prchám, navždy, pryč od veškerého otročení pro jednu cizí firmu a jednu vlastní firmu. Pak si uvědomím, že i kdybych utekla, vlastně nemám kam jít.
Chlácholím se. Kdyby mě napadlo vším praštit, dám se k dálkovým řidičům nebo kamioňákům. Řídit umím lépe, než mnozí chlapi a moje hluboká a neléčená introverze by dosáhla konečného uspokojení.

Na nebi jsou i ty hvězdy, které běžně v Praze nejsou vidět kvůli světelnému smogu. Vše je ponořené do spánku a ani jsem si nevšimla, kdy jsem překročila hranice. Nad ránem dojedu do Hamburku. Dvakrát jsem odbočila špatně. Jedu rychleji, než to stíhá ta modrá kulička na navigaci. Lavíruju mezi kamiony, které se brzy ráno vzbudily a křižují silnice, jako obří housenky. Proklínám svého zaměstnance i s jeho cibulí, kvůli které jsem nabrala to zpoždění a stoupající hladinu spánkového deficitu. Nevím, zda si dovedete představit, co obnáší práce s člověkem, který je svým způsobem geniální a svým způsobem psychicky labilní. Hádáte správně, výpověď mu taky dát nemůžu, protože je jediný v republice.

Konečně ráno v pět zaparkuju u velkoskladu. Hodím na zadní sedadlo deku a druhou se přikryju. Hřeje mě zjištění, že kdybych měla skončit jako bezdomovec, aspoň se v autě dá spát. Kolem desáté vylezu zpod zarosených skel. Můj rozcuchaný zjev ty obchodníky asi dojal natolik, že mi nabídli snídani a horký čaj. Pověstná pohostinnost. Nakládám zboží po několikanásobních telefonátech s mým provozním, který desetkrát mění objednávku. Vyjíždím až kolem poledne, než zakotvím v té zácpě v Berlíně. Slunce je ještě vysoko a oči mě pálí. Za Berlínem odstavuju auto na okraj parkoviště a spím.

Rozjedu se kolem páté a do Prahy dorážím už za tmy. Z žižkovské Ohrady hlásím do telefonu, že jsem dojela.

Vedle mě se na křižovatce zařadili policajti. Zabočím do naší ulice. Jedou pořád za mnou a už tuším, co se bude dít. Ve zpětném zrcadle uvidím to hnusné červené světlo.

Jela jsem tisíc pětset kilometrů a oni mě chytnou u baráku. Ještě mi někdo bude tvrdit, že nemám smůlu?

Jela jsem bez platné STK. Je to moje chyba, uznávám. Ale neměla jsem na výběr. Když člověk musí trčet v práci do osmi a velký techničák od úvěrovky došel až odpoledne a nikdo jiný nemá řidičák a STK zavírají v pátek brzy... a ani nemám tolik peněz.

Jé, já si nevšimla! Ale mám ji prošlou pouze měsíc. No jo, měsíc a půl. Tak mě teď za to zastřelte.

Dostávám fouknout, což mě trochu uráží. Pak obligátní přednášku a hrozbu, že se pokuty pohybují od pěti do čtyřiceti tisíc korun. Opírám se o auto a postupně mě opouštějí síly, až si kvoknu k zadnímu kolu ve snaze splynout s vozovkou a vypadat, že neexistuju. Pokorně vyslechnu verdikt tisíc korun. Štěstím v neštěstí bylo, že se neptali, co vezu a odkud.

Vždycky, když mě policajti zastaví a pokutují za prkotiny, mám nutkání se jich zeptat: "Pánové, a kde jste byli, když mě vaši spoluobčané připravili o čtvrt milionu?"

No jo, jsem pouze hloupá ženská, navíc cizinka.

Odstavím auto na parkovišti u baráku, zhluboka se nadechnu a volám kamarádovi, aby mi půjčil své auto. Musíme přeložit zboží a odvést ho do krámu, jinak se sýr a uzeniny zkazí.

Blahořečím kamarádovi a příštím padesáti generacím jeho rodiny, vyzvedávám krásný černý Chevrolet a už přehazujeme do něj dvacetikilové balíky rýže, omáček a nakládané zeleniny, až se podvozek téměř nalepí na zemi. Poté v krámu až do dvou vaříme jídlo pro čtyřicet lidí, objednané na nedělní oběd.

Pak mě do hlavy praští horizontální plocha mojí postele a už o ničem nechci vědět.

---

Ve vyprávění jsem zůstala u těch hrnců.

Takže jsme z půjčené dvoutisícovky objednali dva hrnce. Bylo 26. ledna 2013. Jela jsem pro ně až na Kolbenovu. Z dalšího e-shopu jsem objednala i jednorázový misky, takový ty bílý polystyrenový zavírací neekologický nutnosti, bez kterých se dálkový catering neobejde. První den jsme uvařili z posledních pokladů nalezených na prázdných policích. Nic jsme neměli. V kapse ani korunu a do výplaty zbývaly minimálně dva týdny. Měli jsme trochu hovězího a bylinky, fazole, čočku a rýži. Objednali si asi tři-čtyři kolegové. Prvních pár stovek přistálo v naší kapse. Konečně jsme mohli nakoupit. Na další den si objednalo už sedm lidí! Na třetí osm, pak jedenáct... Jásali jsme.

Náš venezuelský kamarád nám esemeskou posílal počet objednávek. A my jsme každý večer jezdili nakupovat tramvají do Kauflandu na Jarov a vláčili patnáctikilové tašky všeho možného. Každý boží den. Protože se do kuchyně nic nevešlo. I proto, že jsme nikdy neměli tolik peněz, abychom nakoupili na více dnů. Maso se narvalo do ledničky. Skladiště pro zeleninu jsme vyrobili z pokoje, který neměl topení a bylo tam standardních 5 stupňů.

Pomalu jsme i spali mezi plastikovými miskami a přepravkami plnými paprik a rajčat a cibule.

Kuchyň na Žižkově byla rohová a měla tak asi metr krát metr. Měli jsme pouze jednu menší kombinovanou lednici typu Whirlpool WTE1611 W, kterou jsem si koupila ještě do garzonky na Kladně a na kterou dodnes nedám dopustit. Plynový sporák s elektrickou troubou byl nesmyslně nalepený na překližkovou přepážku, kterou postupně přepaloval plamen z největší plotýnky. Byt měl teplou vodu jenom z bojleru, dostačujícího tak na jeden a půl člověka. Což znamenalo výběr: buď umyjeme nádobí, nebo sebe. Připomínám, že byl leden. Takže jsme vodu na nádobí ohřívali v hrnci a v rychlovarné konvici. A nádobí oplachovali nad vanou. V ledové vodě. Myslím, že z té doby pochází moje otužilost.

Tak jsme vařili doma. A vše to bylo v podstatě ilegální. Kuchyně v bytech nesplňují hygienické předpisy pro výrobu ve větším množství. Nevadí, když si doma uvaříš, ale už teoreticky vadí, když to jídlo prodáš třeba kamarádům. Existují předpisy na všechno, kolik musíš mít lednic a dřezů a kde zpracuješ maso, nemůžeš zpracovat zeleninu. Snažili jsme se to maximálně dodržovat. Ti lidé věděli, že je to domácí výroba. Nikdo si nikdy nestěžoval. Asi proto, že bylo vše tak čerstvé, že se to nestihlo zkazit.

Na svátek norooz v první jarní den jsme uvařili pro padesát lidí. V tom prostoru metr krát metr. Už těch objednávek bylo tolik, že jsme vážně začali uvažovat o otvření malé restaurace. Jenomže to chce další peníze. Jeden chlápek si s námi zahrával a tvrdil, že do nás teda zainvestuje, ale jakmile jsme mu sdělili, že jsme našli místo a kolik to bude stát, začal se vymlouvat a ještě nás urazil.

Rozebírali jsme to s mojí bývalou spolubydlící a současnou poručnicí mého kocoura a ona najednou řekla:

- Hele, proč hledáte restauraci? Prostě se jen přestěhujte do většího bytu!

Tak jsme to udělali.

A zde asi začala moje zkáza.

(pokračování příště)

Část I.  -  Část II.  -  Část III.  -  Část IV.  -  Část V.  -  Část VI.  -  Část VII.  -  Část VIII.