Ještě nekrachuju aneb kurz pozitivního myšlení. Část IV.

Chcípl úplně tiše. Ani nepípl. Ještě ze života nic neviděl, i když se mnou už kus světa procestoval a musel zkousnout různé šílenosti. Zemřel mladý, bylo mu pouze něco přes dva roky. Nezůstal přidušený v peřinách, nespadl ani ze třetího patra a ani jsem ho neotrávila kávou filtrovanou přes klávesnici. Právě jsem dělala účetnictví za poslední tři měsíce. Dívala jsem se se zadostiučiněním na tabulku plnou čísel a najednou se setmělo. Z černé obrazovky září pouze neonový epitaf mého právě zesnulého pevného disku: "SMART hard disk error". Jobovka dne: odešel mi počítač.

Už nevím, jestli se mám smát, nebo brečet. Už mne ani neobcházejí mdloby. Začíná to být celkem vzrušující. Počítač moc originální není, takže čekám, co budu muset řešit příště. Pozitivní je, že už těch hmotných statků moc nemám, takže trnu, co bude další jobovka. Ještě jsme neřešili zemětřesení, výbuch sopky, ani invazi deseticentimetrových sarančat a zombie koťátek.

Vlastně počítač ani nepotřebuju. V práci mám služební, i když internet je filtrovaný. Nějaké překlady na tom dělat můžu. A mám ještě ten chytrej telefon, kam můžu dál vyťukávat i tento příběh. Akorát to možná bude trvat déle, ale bude to autentičtější. Po celou dobu se stejně potýkáme s nutností improvizovat. Úplně ve všem.

Ten telefon mi právě zazvonil v ruce. Můj provozní a jediný zaměstnanec.

- No.
- Ahoj.
- Hm.
- Děje se něco?
- Ani ne. Hádej. Odešel mi počítač.
- Cože? A co budeš dělat?
- Nic. Možná to ještě půjde spravit, ale prachy na opravu nemám. Hele, jedu za tebou, mám hlad.

Kdybych neměla krám s jídlem, asi bych už dávno chcípla hlady.

Kutálím se setrvačností a váhou vozidla z Vinohrad do Vršovic. Do krámu je to naštěstí jenom pár ulic, a z kopce. Miluju své auto. Tedy, až ho splatím, možná to jednou bude moje auto. Občas se mi zdá, že jezdí pouze na benzínové výpary. Aspoň když má hlad, nedostane hypoglykemický šok jako já a netrucuje jako spratek, když mu natankuju pouze pár kapek. 
Před několika týdny opravili silnici a chodník v ulici. Poslední úpravou bylo, že natáhli do prostředku bílou čáru, takže bych se neměla otáčet. Vysvětlete ale policajtům, že máte právě dost benzínu jet z bodu A do bodu B a zpátky. Ani metr navíc. Taky nainstalovali sloupečky bránící parkování na chodník, akorát nechali plácek přesně pro dvě auta na zásobování. Vždy se mi tam někdo nacpe. Pozitivem je, že díky tomu umím perfektně zaparkovat.

V krámě voněl čerstvý chléb.

- Ahoj. 
- Hm.
- Proč pečeš chleba večer?
- To je úplně jedno. Lidi stejně nechodí.

Šoural se od pultu k peci, jako robot.

- Makám zde jak osel, jenom abych zaplatil nájem do kapsy tomu chlapovi. Nejraději bych utekl někam do lesa a celý den brečel. Jsem unavený... strašně... unavený...

Podíval se na mě. Jeho oči se leskly. Můj provozní vypadá jako medvídek z nějaké pohádky. Je chlupatý s kulatým obličejem a malými tmavě hnědými očkami. Většinou je usměvavý... co se všechno musí stát, aby to rozbrečelo plyšového medvídka...

Beze slova jsme dopekli chleba.

Už vím, co se děje. To je ten pocit, když už rok dřete bezvýsledně, pouze abyste naplnili kapsy jiných lidí.

Ten chléb se mi najednou zdál hořký.

---

Ve vyprávění jsem skončila u toho, jak jsme se přestěhovali do nového bytu.

Vlastně se mi splnil sen. Vždy jsem chtěla bydlet na Vinohradech. Pouze kvůli těm ulicím se stromy. Sice mi trousí bordel na auto, ale když už mám žít jako žebrák, tak aspoň na krásném místě. Tak jsme se z čerstvě zrenovovaného, sice poměrně malého, ale útulného a levného bytu přestěhovali do toho, čemu bych nyní nejraději řekla velká a drahá kuchyň s několika skladišti kolem. Už mi ani nepřipomíná byt. Necítím se tam doma.

Samozřejmě jsme neměli peníze na všechny ty kauce a stěhování.

Tak jsem si vzala první úvěr od banky.

Úvěry jsou.... teď se cítím, jako když mám někde u zkoušky doplnit odpověď do testu... úvěry jsou... pomocnou rukou od ďábla, zatím co tou druhou vám píchá kudlu do zad. Úvěry a půjčky jsou občas nutným zlem. Když silně věříte, že to, co děláte, má šanci na úspěch. Když se snažíte to dělat dobře a celou duší. Když je vaše snaha korunována uznáním a přízní zákazníků a vám se povede je splatit. Jinak jsou úvěry to největší zlo, které vás pohltí, zotročí a vysaje. Na dlouhé, předlouhé měsíce a roky odříkání a strádání od výplaty k výplatě. A připomínám si to každý, každičký den, když jdu kolem jednoho butiku. Mají tam tak pěkné věci. A já si uvědomím, že si ten svetr prostě nemůžu dovolit. Ani tento měsíc, ani ten příští. Protože i na hloupé pětistovce může jednoho dne záviset všechno. Včera jsem si zašila všechny díry na svém oblíbeném svetru. Je to vzpomínka na New York. Koupila jsem ho tam v nějakém výprodeji. Vydržel už tři roky. Tak musí ještě jeden.

Lidi, nedělejte to. Když nemusíte, nezadlužujte se. Ta nová televize, ani dovolená, ani jiné tretky nestojí za potenciální ztrátu vaší svobody a pocitu klidu.

Já jsem si nevzala úvěr na materiální statky. Chtěla jsem si splnit sen. A člověk nejlépe ze svých snů vystřízliví, když si je splní. Už od roku 2006 jsem chtěla v Praze otevřít etnickou restauraci, jaká zde ještě není. Protože vím, že je to jídlo moc dobré, jenom to chce čas a hodně úsilí a propagace, aby to lidé poznali a ochutnali navzdory předsudkům. Tak jsem šla do toho. Kuchaře už jsem měla.

Náš byt jsem pustila těhotné kolegyni, zrovna té, která mě na ten Žižkov dotáhla. Ze samé vděčnosti mě potopila. Jistým způsobem měla pravdu. Během polední pauzy jsem z firmy utíkala domů pomáhat kuchaři s donáškou jídla. Stěžovala si na mě u šéfa.. a asi ne jenom ona.

Tak jsme teda přestali vozit jídlo do mé firmy. A také jsem asi zpečetila osud svého slibného kariérního postupu.

Ve firmě jsem také musela zatloukat. Podnikání vedle práce nevidí rádi. Ale už jsme byli ve velkém a drahém bytě. Museli jsme řešit, jak dál. Tak jsem založila facebookovou stránku a rozeslala jsem ji známým.

Chytlo se to jako oheň v australské buši. Lidé sdíleli a sdíleli a za pár dnů si už objednali kuchařovi spoluobčané pracující pro jedno velké mezinárodní médium. Jejich kanceláře byli poblíž, takže logistika byla vyřešena. A zvýšili jsme ceny. Vařit tak jedinečná jídla se za 80 korun prostě nevyplatilo.

Koupili jsme velký mrazák, mlýnek na maso, další hrnce a potřeby. Nejúžasnějším spotřebičem pro mě byla ale stejně myčka nádobí. Po měsících ohřívání vody a mytí celých pohoří z nádobí jsem to prostě jenom naházela do té zázračné skříňky a za dvě hodiny vytáhla čisté a voňavé.

Pak jsem koupila auto. Už to prostě nešlo vláčit ty tuny nákupů každý den. Jednoho dne jsem jen tak klikla na stránky autobazarů, abych zjistila ceny. Za dva dny už jsem podepisovala kupní smlouvu. Na úvěr. Není to žádná luxusní limuzína, ale na to auto prostě nedám dopustit. Pokud může existovat přátelství mezi člověkem a strojem, tak to je právě ono. Vždycky, když mi je do breku, sednu si za volant a prostě brečím. Můžu v něm křičet, poslouchat hudbu, smát se, spát, jíst, telefonovat, utéct. Je to stříbrná bublina, která mě beze slov a zbytečných výčitek obejme a unese někam pryč od všeho.

Taky jsem si koupila již předem založenou firmu. Aby nikdo nenamítal, že pracujeme načerno. To taky stálo asi třicet tisíc. A začali jsme poslušně platit daně... odvody... účetní...  dokonce i DPH. Z těch pár tisíc, co jsme vydělali nám zas nezůstávalo téměř nic.

Naše jídlo si postupně začalo budovat věhlas. Vozili jsme obědy, večeře, občas i snídaně. Pak se zas vynořil požadavek otevřít restauraci.

(pokračování příště)

Část I.  -  Část II.  -  Část III.  -  Část IV.  -  Část V.  -  Část VI.  -  Část VII.  -  Část VIII.