Neřekne vždy pravdu a nenechá vás umřít hlady. Co by Íránec nikdy neudělal?

Jako jediný stát světa má na vlajce nápisy v cizím jazyce. Je jedinou zemí, kde je zákonem povoleno prodat vlastní orgány. Patří mezi deset průkopníků v oblasti nanotechnologií a 60 % vysokoškolských studentů jsou zde dívky. Má jednu z nejpozoruhodnějších kinematografií a sportovce světové úrovně. Zároveň vede v počtu plastických operací nosu a vykonaných trestů smrti.

Írán je bezpochyby jednou z nejkontroverznějších zemí současnosti. Už byly napsány tuny článků o atomovém programu a zapeklité diplomatické válce. Málokdy se ale někdo vydá na strastiplnou cestu do hlubin duše Íránců, kromě povrchních postřehů baťůžkářů z autobusu Teherán - Isfahán. Nejspíše je to dáno uzavřeností této země vůči masovému turizmu a selektivností médií. Zdá se že o Íránu panuje téměř nepropustné informační embargo, i zde na idnes.

A kdyby to vše ještě nestačilo, ty články o Íráncích by vlastně měly být dva, tři nebo i čtyři...

V Íránu totiž existují dva světy. Prvním je život, odehrávající se na ulici, v úřadech, na pracovištích a ve školách. Ten druhý, ten se odehrává doma, během výletů v horách, v poušti a v hlavách lidí.

V Íránu navíc paralelně žijí vedle sebe dvě skupiny obyvatel. Občas se může zdát, že jsou to dva rozdílné živočišní druhy. Vypadají podobně, mluví stejným jazykem, ale ne příliš často, protože si v podstatě nemají co říci. Tou první skupinou jsou Íránci sekulární, tou druhou Íránci zbožní, neboli tradiční. Mezi sebou se moc nemísí, na první pohled je rozeznáte podle stupně zahalení jejich žen a do jisté míry navzájem jedni druhými pohrdají. Mezi těmito extrémy ještě bezprizorně bloudí třetí kategorie lidí, kteří jsou zrovna v tranzitní fázi, kdy v průběhu měsíců až let z jedné skupiny přeběhnou do druhé nebo naopak.

Ten článek o sekulárních Íráncích by se mohl jmenovat „nevynechá žádnou zábavu, nemá rád současný režim a nemodlí se“. Druhý by se mohl jmenovat třeba „nevynechá žádný muslimský svátek, nedotkne se alkoholu a nepustil by svoji ženu na fotbalový stadion“.

Írán je zemí extrémů. Potkáte tam asketicky vyhlížející starečky, kteří na vás promluví plynnou angličtinou, nebo francouzštinou a velice rádi se rozmluví se o své službě v císařské armádě před revolucí. Potkáte horlivé mladíky s palestinskými šátky, kteří by sice nedali dopustit na trpící muslimy v Izraeli, ale mezi řečí vám prozradí, že jejich bratranec studuje v Americe a moc rádi by se za ním jeli podívat. Kolem vás proševelí záhrobně působící ženské postavy pod vrstvami strohé černé látky, ale některé vás vzápětí pozvou na piknik do parku, kde sedí s rodinou u čaje, sušenek, zmrzliny a jiných dobrot. Poté v čajovně povedete náročnou intelektuální debatu s elegantní doktorandkou fyziky nebo hipísácky vyhlížejícím politickým aktivistou a za pár hodin při troše štěstí spatříte vymóděné světáky a vyzývavé krásky tančící na elektronickou hudbu někde na soukromém večírku.

I přes všechny rozpory přece existuje něco, co je pro všechny Íránce společné.

Velký Bratr tě sleduje.

Území donedávna zvané Persie zažilo několik tisíciletí střídání autokratických režimů a ničivých dobyvatelských vpádů: Alexandra Velikého, Arabů, Mongolů, Turků, Britů, Rusů... Navíc žila společnost pod drobnohledem přísných náboženských pravidel, hlavně po vpádu Arabů, jimž islamizace původně zoroastriánského obyvatelstva trvala čtyři sta let a dala vzniknout osobité šíitské odnoži tohoto kultu.

Snaha proplout bez škrábanců mezi střídajícími se dynastiemi a zároveň se neudusit ve svěrací kazajce kolektivní zbožnosti naučilo Íránce kontroverzní schopnosti: vést dvojí život. Obyvatelé jsou už od dětství vedeni ke špehování a donášení. Úspěšné zvládnutí přetvářky jak před mocenským aparátem a sousedy, tak před vlastní rodinou mohlo občas znamenat záchranu holého života. Nejeden středověký perský učenec byl souzen i popraven kvůli nařčení z nedostatečné oddanosti islámu, nebo vládci.

Kvůli hlubokým rozdílům v chápání zbožnosti a tradic mezi generacemi, děti i ze sekulárněji smýšlejících rodin pro jistotu tají většinu svého osobního života: vztahy a zkušenosti se sexem, alkoholem i drogami, ale i své ambice a skutečné názory na náboženství a politiku.

Je to jako žít s věčným střídáním dvou masek: chování, které po jedinci vyžaduje společnost a momentů, kdy můžou být sami sebou. Toto přepínání a hledání vlastní identity ale nemůže nepoznamenat psychické zdraví. Dostavuje se jistá schizofrenie. Jsem Peršan, jsem muslim?  A jde to vůbec dohromady?

Symbolem této schizofrenie je  zmíněná vlajka. Na perských národních barvách je arabský slogan „Alláh je veliký“ (to jsou ty klikyháky podél barevných pruhů) a uprostřed je červený symbol, značící vyznání víry „není boha kromě Alláha“, jemuž sekulární Íránci přezdívají pavouk, cibule nebo ředkvička.

Íránce nelze urazit více, než když ho nazvete Arabem. Největší výzvou pro drtivou většinu Íránců je právě nalezení identity a pozice mezi vštěpovanou úctou k nepřívětivému a neveselému náboženství, zděděnému po rodičích, ale vnímanému mnohými jako vnucený a cizí prvek, a touhou po svobodě myšlení a bujaré zábavě, která Íráncům proudí v krvi a kterou ani čtrnáct stovek let islámu nedokázalo vymýtit. Důsledkem frustrace hlavně mladých lidí ze smutečného charakteru šíitského islámu, který veškerou zábavu zakazuje, je tedy skrytá a soustavná rebelie. Ani hrozba krutých trestů, pokut, vězení a bičování mnoho lidí neodradí od excesů, alkoholu, večírků, peprného humoru a vášnivých mimomanželských vztahů.

Stane se, že i lidé na první pohled tradiční a zbožní vás překvapí lahví pokoutně vyrobeného alkoholu a pustí vám zakázanou hudbu. Občas je utajená realita za zavřenými dveřmi natolik šokující, že se nezdráhám vyslovit kacírskou myšlenku: Íránci jsou z hlediska smýšlení a povahy ze všech "muslimských" národů tím nejméně muslimským. Jsou takřka jediným "muslimským" národem, kde existuje debata o bohu, náboženství, ateismu a dokonce najdete zdrcující kritiky islámu formou textů i karikatur, mnohem urážlivějších, než byly ty dánské, nebo francouzské. Samozřejmě tato debata probíhá na internetu, na sociálních sítích, v exilových médiích a mezi přáteli, kteří si důvěřují. Ale to je spíše tématem na jiný článek, pokud by vás zajímal.

Příroda není dokonalá

Zákony, které od islámské revoluce v r. 1979 nařizují ženám zahalovat si vlasy a nosit skromné volné oblečení, paradoxně přispěly k nebývalému rozmachu plastické chirurgie a kosmetických služeb. Je běžné na ulici potkávat ženy i muže s přelepeným nosem a Írán je zemí s nejvyšším počtem plastických operací nosu na obyvatele na světě. Íránské ženy věnují maximální péči obličeji, rukám a vlasům trčícím zpod šátků, ale v touze vyniknout to dámy občas přeženou až na hranici komična. Silný make-up občas uvidíte i na obličeji dámy s čádorem. Ženy oblečením často zkoušejí hranice tolerance náboženské policie a zkracují rukávy, kalhoty a nosí pořád symboličtější šátky, které odhodí jakmile se ztratí z dohledu autorit, nebo cestují do zahraničí. Na Facebooku vznikla stránka "skryté svobody íránských žen", kam Íránky zasílají své fotografie bez šátku. Mimochodem navzdory tomu, že je Facebook filtrován, mají ho téměř všichni. Zatímco v Evropě muslimky bojují za právo šátek nosit, paradoxně v Íránu ženy bojují za právo ho nenosit.

Navzdory trestnosti homosexuality je v Íránu povolena a pojišťovnou spolufinancována změna pohlaví. Hned po Thajsku je to země s největším počtem těchto zákroků. Tento fenomén vznikl po fatvě ajatolláha Chomejního, který v roce 1987 vyhlásil, že pokud příroda v této věci selhala, máme možnost jí pomoci a její "chybu" napravit.

Pověstná perská pohostinnost

Starobylé formální jednání s nadřízenými ve spojení se snahou vypadat lepší v očích společnosti se vyvinuly ve složitý systém zdvořilostní komunikace, se kterým se setkáte denně a kterému se říká „taarof“. Děkuje se frází "ať vás nebolí ruka" a v Teheránu se místo pozdravu nebo spolu s ním říká "ať nejste unaven/a".
V praxi to ovšem znamená, že když vám Íránec něco nabídne, nebo vás někam pozve, nemusí to vždy myslet vážně. Takže když vám v obchodě něco nabízí a řeknou "to vás vůbec nebylo hodno", musíte jim ty peníze vnutit. Taarof ale platí spíše pro vztahy mezi Íránci a pokud mezi nimi žijete, postupně se naučíte rozlišovat, kdy to taarof je a kdy není. Pokud něco nabídnou cizincům, většinou to vážně myslí. Íránci turisty odchytávají na ulicích, protože jsou tak vzácní a snaží se jim všemožně pomoci a vyhovět. Když se ocitnete v nesnázích, nikde jinde na světě vám tak pohotově nepomůžou, jako v Íránu. Proto se internet hemží barvitými historkami cestovatelů, kteří se ocitli u íránských rodin. Hostit doma cizince je totiž vysoce prestižní a oblíbená záležitost. Akorát za ni musíte zaplatit nepatrnou daň a tou je pózování pro desítky fotek se všemi sousedy, přáteli a rodinnými příslušníky, které hostitel bleskově svolá do svého domu. Kdo to vydrží, odměnou mu bude vynikající jídlo a společnost jedněch z nejpřátelštějších a nejpohostinnějších lidí pod sluncem.

Dnes ve 23:45 večer začne perský nový rok 2574 podle zoroastriánské solární tradice (podle islámské 1394). Doufám, že přinese pozitivní zvraty v diplomacii i v životě v Íránu.

Poznámka k texu: Autorka řadu let žije v íránské komunitě, bez újmy na fyzickém a psychickém zdraví a agnostickém světonázoru. Mluví a čte persky a arabsky. Snaží se o objektivní popis skutečnosti, a nepatří ani do IvČRN ani do jiného politického uskupení. Pokud vás zajímají další postřehy z Íránu, prosím karmu nebo komentář, co by vás zajímalo.