Korporac€ Pavla Hénika: návykové čtení, které vám z ruky musí někdo vytrhnout (recenze)

Spisovatelé obecně píšou o tom, co zažili, o tom, co nezažili, ale chtěli by a nakonec o tom, co nezažili a děsí je, že to jednou zažijí. U Pavla Hénika je to výbušný koktejl těchto ingrediencí v románu, který vás nenechá usnout.

              Román KORPORAC€ je druhým románem mladého a, jak se zdá, i talentovaného spisovatele Pavla Hénika, v civilu vedoucího scénického provozu České televize, jinak nadšeného cestovatele po exotických zemích, o nichž umí psát fascinující reportáže, pokud to ovšem při všech svých aktivitách stihne.
              Název knihy sice napovídá, že by příběh mohl být zasazen do "šedého prostoru přeplněného iluzí sounáležitosti", někam do velkého akvária, v němž v umělém světle velkoplošných obrazovek živoří uniformní bledé tváře. Hénikova KORPORAC€ je však mnohem více než to. Symbolická právnická osoba z názvu postupně mutuje, bují jako rakovina a přerůstá v obludnou alegorii našeho současného světa. Tím, že je kniha situována do celkem blízké budoucnosti, předjímá, kam se společnost pomalu krok za krokem ubírá a věřte mi, nevypadá to jako svět, v němž bychom chtěli žít. KORPORAC€ se stává všeobjímající a do všeho zasahující chobotnicí, která roztahuje chapadla do státních struktur a pokud je to v jejím zájmu, nešetří ani soukromé životy protagonistů.

             Rozdíl oproti prvotině autora pod názvem "Manekýni" (recenze zde) je markantní. Manekýni jsou sice též dramatickým příběhem, ale jsou odlehčení občas až situační (tragi)komikou, barvitými přirovnáními a popisy povrchního světa lidí, smyslem jejichž existence se staly textilní obaly naších tělesných schránek, které by možná dodnes neexistovaly, kdyby Adam s Evou v ráji nebyli zhřešili.
             V románu Korporac€ se autor posouvá k tématům, které se občas objevují v hledáčku konspiračních teoretiků, apokalyptických proroků, ale i obyčejných lidí, kteří sledují, kam směřuje technický pokrok a kde by mohly, nebo měly být jeho etické hranice. Autor se přes životy a rozhodnutí postav zamýšlí nad konceptem svobody, reálné, či iluzorní, kterou nám nové technologie z jedné strany dávají a z druhé po kousíčkách ukrajují, a vás se postupně zmocňuje stísňující pocit žáby v hrnci vody na sporáku. Voda začíná teprve pomalu bublat a vy si lebedíte a říkáte si, jak příjemná je ta koupel ve vířivce.

              Á propos, Adam: výběr jména hlavního hrdiny nebyl náhodný. Ale nejste si hned úplně jistí: je to hrdina? Antihrdina? Hrdina proti své vůli? Občas máte pocit, že se do knihy vplížil z Manekýnů: sebestředný fracek se sebevědomím intergalaktických rozměrů a téměř neotřesitelným přesvědčením o své nenahraditelnosti. Adam začíná v podstatě jako vyvoněné a načesané, ale pořád jenom malinké a v podstatě bezvýznamné ozubené kolečko obrovské mašinerie. Na jedné straně si postupně uvědomuje úskalí bezhotovostní ekonomiky a dalších inovací, na druhé se přímo spolupodílí na jejich zavedení, nedělá mu problém šlapat po lidech kolem sebe a ještě je na to pyšný. Postupem času a pod dojmem prožitých událostí ale naštěstí prochází jistým duševním vývojem a dočkáme se od něj i důkazů v něm kdesi ukrytých molekul lidskosti a možná i citu (?).
               Autor si hraje i se jmény ostatních postav. V některých případech odkazují na osobnosti dějin, literatury, či politiky, zároveň u některých zůstává jejich původ záměrně neurčitý. Setkáváme se se samozvanými proroky i mstiteli, outsidery vlastním rozhodnutím i těmi, které prostě nemilosrdně semlelo soukolí mašinérie.

              Sám spisovatel sice svou knihu charakterizuje jako filozofický dystopický thriller, ale nemusíte mít žádný strach z těchto prapodivných slov. Nepotřebujete znát ani korporátní terminologii, ani dějiny ontologie a epistemologie.  Děj má sílu, spád a plynulost Viktoriiných vodopádů (tedy před tím, co vyschly) a kniha je s největší pravděpodobností natřena neviditelnou lepící vrstvou, nebo nějakým preparátem vyvolávajícím závislost až typu Stockholmského syndromu. Její obsah vás sice mučí, ale navzdory tomu se mu s masochistickou radostí poddáváte, protože odložit ji na noční stolek vyžaduje nadlidské úsilí a stejně vás nenechá v klidu spát. Pavel Hénik sklouzl ke klišovité formulaci nebo vyšroubovanému patosu pouze jednou nebo dvakrát, ale to možná většina čtenářů ani nepostřehne.
              Autor opět zabodoval v žebříčku špatného sexu v české literatuře magazínu Reflex, ale nakonec  negativní reklama je taky reklama. Erotické scény se vyléčily z patrně záměrné prkennosti známé z Manekýnů, kde jste měli pocit, že jsou jeden a občas i oba aktéři z plastu a na baterky. Pořád jsou něčím nestandardní (čím, to už si musíte přečíst sami), jedna, či dvě jsou nepochybně opět cíleně téměř surreální a opět se v nich vynořuje kouzelně komická tvář páně Hénika. S vědomím, že do svých knih autor často dává reminiscence ze svého vlastního života, člověk vyloženě doufá, že ty nejbizarnější scény byly pouze smyšlené. 

              Musím vás ještě upozornit, že po přečtení poslední stránky vás může popadnout záchvat zuřivosti. Buď to bude z jasně rozpoznatelného vývoje skutečnosti kolem nás, ale možná i z toho, že kniha prostě skončila a vás by třeba hrozně zajímalo, co bylo dál. Také se připravte na to, že na vás z médií najednou začnou vyskakovat články, které budou knihu až děsivě připomínat.
               Dílo si v mé knihovně si vydobylo místo vedle Orwellovy "Devatenáct set osmdesát čtyřky" a dalších podobného žánru. Zatím co Manekýni jsou čtením v podstatě vhodným i k bazénu v létě, o KORPORACI se vám bude zdát ještě hodně dlouho. Snad čtenáře inspiruje k tomu, aby více začali sledovat dění a směrování naší každodenní reality. Protože od toho skutečně dobré knihy jsou.