Ještě nekrachuju aneb kurz pozitivního myšlení. Část VI.

"Vážený pane Okamuro, rádi bychom Vás ubezpečili, že tržba z našich kebabů nejde ISIL a podobným sebrankám, protože:  

a) jsme především LIDÉ, kteří něco takového nemůžou schvalovat 
b) jsme směskou liberálních sekularistů, které se v této zemi líbí zrovna proto, že je taková jaká (zatím) je, svobodná!
c) téměř veškeré naše výdělky jdou:
   - Pražské energetice (částečně vlastněné Němci)
   - evropským výrobcům mléka, masa a zeleniny (kterým Vaši předchůdci dovolili zničit zdejší produkci)
   - vodárnám (vlastněným Francouzy)
   - českému státu na DPH, dani z příjmu, spotřební dani, silniční dani, odvodech, poplatcích, atd atd atd.... Takže za tu směšnou sumu, která nám měsíčně zbývá, by si ten IS v tom Iráku nemohl koupit ani ten kebab. Klidně k nám přijďte na jídlo, domácí falafel i pivo. My totiž xenofobové nejsme a všichni u nás mají dveře otevřené. I Vy."

Mezi dvěma telefonáty v kanclu splácám jednoduchý obrázek v Power pointu. Je na něm obrovský kužel masa, symbol rozšířeného turecko-řeckého jídla, a rozmáchnutý předseda ze země vycházejícího slunce, gejší, yakuzy a karaoke.. Pardon, zapomněla jsem na kreslené porno a expanzionistickou minulost.

Pověsila jsem plakátek se zadostiučiněním na naši virtuální zeď a na stránku facebookové iniciativy "Kebabem proti debilitě". Samozřejmě trošku i v touze udělat nám reklamu. Ale také proto, že všichni prodavači kebabu nejsou muslimové. Třeba jsou mezi nimi i křesťané, zoroastriáni, ateisté, odpadlíci od islámu... a já.

Bohužel, navzdory všem snahám, politiku z našeho života nevymažu. 
Můj provozní a jediný zaměstnanec je uprchlíkem z jedné blízkovýchodní země. Uprchl právě z náboženských důvodů, ale více k tomu nedodám, protože je to jeho osobní věc.

Mezinárodní ochranu ani po třech letech v této zemi nedostal. Záhadným způsobem ji ale dostali úplně všichni Kubánci a Afghánci, které znal z internačního centra... po krátkém a velice sumárním procesu, kdy takřka stačilo předložit pas a říci "Jsem Pepe Mrkvička a jsem z Kuby/Afghánistánu.". Azyl dostal dokonce i jeden Afghánec, který během procesu dvakrát lhal o svém věku (kvůli jiným podmínkám pro plnoleté a neplnoleté žadatele) a musela mu být na náklady státu provedena nákladná analýza. Nic proti Afgháncům ani Kubáncům nemám, několik jich znám. Co ale neznám, jsou tajemné dynamiky české azylové politiky. Můj provozní a jediný zaměstnanec se tomu také celkem divil, ale nedělal si z toho těžkou hlavu. Jako vždy, usměvavý, pokorně doufal dál, makal a pobroukával si písničku o tom, jak "v zrcadle uviděl své první šediny a rychle běžel koupit barvu na vlasy".

Co ale znamená žít každodenním životem jako uprchlík? Žadatel o azyl v podstatě nemůže téměř nic. Nemůže mít bankovní účet, nemůže vlastnit firmu, ani se stát jejím jednatelem. Takže se musel stát mým zaměstnancem, navzdory tomu, že do firmy investoval hlavně on. Problémy nastaly i ve chvíli, kdy jsme žádali o pracovní povolení. 

Seděli jsme na příslušném Úřadu práce na Žižkově, naproti jedné ne úplně vlídné paní. Vyskládala přede mě několik formulářů a nezúčastněně mi pokynula.

- Tak to tady vyplňte.
- Jaký má kód vysokoškolské vzdělání?
- Je to pozice prodavače v rychlém občerstvení, takže to je výučný list.
- Ale on je inženýr. Takže je to vyšší vzdělání, to musí stačit.
- To je jedno, stejně na uznání dokladů o vzdělání potřebuje superlegalizaci.
- Superlegalizaci?
- Ano, potvrzení minister-...
- Vím, co je superlegalizace. Uvědomujete si, že tento člověk uprchl ze své země? On to nemá jak vyžádat.
- No ale bez toho pracovní povolení vydat nelze. 
Pomyslný úřednický šiml zařehtal, že to bylo slyšet až u Muzea. Jedinou možností je zaregistrovat průmyslového dizajnéra jako nekvalifikovaného dělníka.

V tom právě vězí prokletí žadatelů o mezinárodní ochranu.Téměř hned poté, co jsou ubytováni někde v táborech, naloží je na korby náklaďáků a odvezou na stavbu, nebo do fabriky. Načerno a za minimální peníze. Je to celkem dobře organizované zneužívání. Stejně tak se mohlo stát, že jeden náš kamarád pracoval téměř tři roky, 6 dnů v týdnu, 10 hodin denně, bez dovolené.a náhrad, a až poté se dozvěděl, že za něj zaměstnavatel nikdy neplatil odvody.

Nemusím jít až tak daleko. Stalo se to i nám. Na podzim 2013, jeden člověk mému provoznímu nabídl, aby po večerech vařil v jeho restauraci. Byl rád, protože jeho objednávky domácího jídla dočasně klesly pod hranici, která by ho uživila, tak to vzal.

Neřeknu vám jméno té restaurace. Příliš se stydím za to, jak to dopadlo. My máme svědomí čisté. Snažili jsme se udělat maximum, ale občas to nestačí. Byl to každodenní boj.  Kuchyň vypadala jako nějaké středověké katakomby. Úzké, tmavé, nepraktické prostory a divné, v noci až strašidelné chodby, co zdánlivě vedly nikam. Nebezpečně kluzké podlahy. Nic nefungovalo. Knoflík na sporáku se musel přidržovat rukojetí z koštěte, opřeného o protilehlou zeď. Můj provozní si udržoval kondici skoky přes překážky, zatím co nesl scedit do dřezu patnáctilitrový hrnec vařící rýže. 
Jídelníček jsem sestavila já, navrhla grafiku, dala vytisknout, webové stránky, facebook, společenské akce, hudbu, letáky, všechno. A ten majitel tam jenom seděl, nepříjemně očumoval hosty a kritizoval. A hlavně nenakupoval. Koupil pár kilo masa a dvě okurky, jak pro svou babičku. Myslel si, že to stačí. Vše, co jsme navrhli, smetl ze stolu, že je to drahé, nebo zbytečné.  Pořád jsme se museli stydět a omlouvat. Půlku jídel z nabídky jsme spíše neměli, než měli. Číšník nás nenáviděl. Vždy jsme mu dali malý seznam jídel, které jsme zrovna měli. 
Odešli, nebo spíše utekli jsme v březnu 2014, uprostřed oslavy, kdy už v devět došlo veškeré maso a nahrnulo se tam více než sto lidí, nalákaných přes reklamní kampaň. Chlápek začal mého provozního urážet a téměř ho fyzicky napadl. Tak jsme se sbalili a vypochodovali jsme za udiveného přihlížení 80 lidí u stolů, čekajících na jídlo.
Marně.

Restaurace "fungovala" ještě asi měsíc po našem odchodu. Majitel se bláhově domníval, že dokáže zkopírovat a ukrást kuchařské umění mého parťáka a trhnout na tom. 
Nikdy nás ani pořádně nevyplatil. Univerzální odpovědí bylo vždy "jseš jenom azylant, nemáš ani doklady, co mi chceš dokázat?"

(pokračování příště)

Část I.  -  Část II.  -  Část III.  -  Část IV.  -  Část V.  -  Část VI.  -  Část VII.  -  Část VIII.