Ještě nekrachuju aneb kurz pozitivního myšlení. Část VIII.

3. 04. 2015 20:14:36
- Náklady jako v New Yorku a tržby jako v Afghánistánu, - zahlásil můj provozní a jediný zaměstnanec, - až skončíme, chci abys to napsala do výlohy i na facebook. Ať lidé vědí, proč to tady chci zabalit. A zavolej prosím ty stěhováky.

- Na kdy?
- Co já vím.. třeba zítra, pozítří.
- Jo, ta paní si přijede pro tu vitrínu zítra odpoledne. Můžeš tady být kolem páté?

Končíme. Zavíráme. Likvidujeme.

Je pozdě večer. Venku jemně mrholí. S mým nyní už bývalým provozním a jediným zaměstnancem nakládáme vše do kartonů a velkých plastikových tašek z IKEA. Nádobí, nože, tácy, omáčky, koření, Nevěřícně koukám, kolik se toho vejde do krámku o pětadvaceti metrech čtverečních. Rozebírám regály, které ještě donedávna sloužily k vystavení všech těch roztodivných marmelád, šťáv a sušených bylinek. Budou se hodit doma. Na hlavu se mi sesype pár desítek letáků, které jsme natiskli a už nestačili roznést, nebo vlastně... ten kluk, který nám to slíbil roznést, si pro ně zapomněl přijít. Je mi líto je vyhodit, stály vice než tisíc korun. Nevadí, aspoň jsme podpořili tiskové studio. Vitrínu a lampy zde necháme, tu pěknou keramiku z pultu a červenou a oranžovou barvu ze zdí si už taky neoškrábeme.

"Slunce" navždy zhasne.

Zavřít krám je trošku jako zabít své dítě. Je to jako opustit byt, který nenávidíte, protože pořád dochází teplá voda v bojleru, sousedovic pes vyje osm hodin v kuse a na chodbě smrdí tráva, ale přesto se vám z něj odchází tak nějak těžce. Necháváte v něm své vzpomínky a je vám zatraceně líto té dřiny, když jste to tam dva měsíce škrábali, leštili a malovali.

Tato země je přeplněná žrádlem. Každý, kdo má pár drobných, otevře krám s něčím jedlým. Prázdnejch krámů v ulicích přibývá a dobrodruzi, co mají pár peněz, ale nic pořádného neumí, si otevřou gastroprovoz. Hospodu, bar, kavárnu, restauraci, nebo aspoň párky v rohlíku. Asi podle jednoduché logiky: lidé musí jíst a pít každý den, takže o zákazníky nouze nebude. I zde ve Vršovicích, což je rezidenční zóna, kde to žije tak možná o víkendu. Nějací vychcánci viděli, že máme v krámku lidi, tak otevřeli o pár bloků výše velice podobné provozovny. A hned dvě vedle sebe přes náměstí. S jedním z nich jsem mluvila, utekl z kanclu od počítače a asi se vytěšoval, jak to bude lehká a úžasná práce. Druhý byl náš bývalý zákazník. Vážně nechápu, proč lidé mění stabilní a čistou práci od devíti do pěti, kterou třeba umí dobře, za nákladnou, příjmově nestabilní, špinavou makačku hluboko do noci, kterou navíc šidí. A zapomínají na nasycenost trhu. Kde se neuživí jeden krámek, tři už vůbec. V koutku duše popouštím uzdu své velice lidské škodolibosti a směju se: nebojte, čeká vás to taky. Nechcete půjčit banánovky?

Tito možná přispěli k našemu konci. Ale pouze k našemu konci v TÉ provozovně. Občas je možná lepší zabít firmu, nebo obchod, který není výnosný. Ránou z milosti.

Zkrachovat není hřích. Bankroty si prošli i Henry Ford a Donald Trump a my přece nejsme horší než oni. Takže pouze procházíme nepatrnou bankrotovou fází, zaklíněnou před fází "prodej vše, co má nějakou cenu", které se eufemisticky říká restrukturalizace. Pak by zase měla nastoupit vzestupní fáze. Třeme bídu už dva roky, ale vše jednoho dne skončí. Vstanem ze země, oklepeme si prach (a mouku) z kalhot a poohlédneme se po něčem novém. Šéfkuchař si třeba najde práci a já budu třeba prodávat špejle do nanuků, náhubky na medvědy, detektory tornád, nebo papírové kapesníky na pohřbech. Cokoliv. Utěšuju se, že vzít to místo byla od začátku chyba, že potřebujeme provozovnu s kuchyní, protože je škoda mrhat šéfkuchařem na fast food. Nicméně jsme tu chybu udělali a nyní si musíme poradit s důsledky.

Fyzicky.

Stokilová pizza pec se rozvalila v předsíni, protože se nevešla nikam jinam. Mrazák jsme zatím dali do pokoje pro hosty, který už stejně nějakou dobu slouží jako skladiště. O hnětač se téměř přerazím, pokaždé, když vejdu pro něco do kumbálu a ostatní věci leží bez ladu a skladu na zemi, po cestě z pokoje kamkoliv. Chytají mě záchvaty klaustrofobie.

- Co s těmi krámy budem dělat? Pokud to hodím na bazar, dostaneme za to zlomkovou cenu...
- Dívala ses na internet? Nejsou tam nějaká nová volná místa pro restauraci?
- Víš přece, že s dobrýma místama se kupčí jinde, ne na internetu. A taky nemáme tolik peněz.
- Vím, ale co když přece.. já zkusím najít nějakého investora.
- Abych řekla pravdu, mě už se do ničeho nechce.
- Děkuju ti za úžasně pozitivní přístup.
- Ale no, tak jsem to nemyslela. Mám pro tebe i jednu pozitivní zprávu. Volali mi z televize, že by o tobě chtěli natočit film.
- Vážně? To je supr. A jak se bude jmenovat? Jak jsem zkrachoval?
- Proč všechno vidíš tak černě? Prodáme ty krámy, třeba si na čas najdeš práci jinde a pak se uvidí. Co kdybych ti zkusila podat inzerát? Třeba takhle by znělo pěkně: "jediný perský šéfkuchař v celé České republice hledá restauraci, která má odvahu nabídnout svým zákazníkům nový gastronomický zážitek"...
- Napiš tam spíše, že hledá restauraci, kde ho neoškubou jako slepici...

(pokračování příště)

Část I. - Část II. - Část III. - Část IV. - Část V. - Část VI. - Část VII. - Část VIII.

Autor: Silvia Suto | pátek 3.4.2015 20:14 | karma článku: 14.73 | přečteno: 687x

Další články blogera

Silvia Suto

Co všechno mě naučila armáda aneb "Příručka zabijáka"

Když v zahraničí zmíníte, že jste sloužili v armádě, většinou uslyšíte "Thank you for your service" (děkuji za vaši službu). Zde vojáci v uniformě mezi civilisty raději ani nepáchnou. Taky koho by bavilo věčně poslouchat nadávky.

19.1.2023 v 8:21 | Karma článku: 42.88 | Přečteno: 6138 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Ladislav Jakl

Dělají z nás ženy! Nebo jen hlupáky?

Jsme všichni obětmi tajemného spikleneckého experimentu, kdy pomocí přísad do potravin globální vládci nadělají z chlapů zženštilé hermafrodity, neschopné plodit děti?

28.3.2024 v 18:55 | Karma článku: 23.38 | Přečteno: 373 | Diskuse

Milan Šupa

Čerpejme sílu ke vzestupu z prožití reality Ducha

Myslím, tedy jsem! Tato slova jsou lež! Jsou omylem! Kdo je akceptuje, sází na falešnou kartu a promrhává svůj život. Ztotožňování vlastní jsoucnosti s rozumem a myslí je tou největší tragédií, která nás může postihnout.

28.3.2024 v 16:13 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 45 | Diskuse

Jiří Herblich

Slovo, které radí člověku je Božské tím, že chápe princip Božství

Kdo najde slovo své jako Božské tím, že uvěří. Ten najde slovo společné jako svoje a bude to slovo Boha v člověku.

28.3.2024 v 6:28 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 24 | Diskuse

Yngvar Brenna

Jakou chcete budovat společnost aneb pryč s Velikonocemi

Skutečně je to něco, za co máte utrácet peníze i čas a úsilí, abyste ty dopady potírali, či alespoň pokoušeli, byť zcela marně, zmírnit? Přece jde o to, jakou chcete budovat společnost.

28.3.2024 v 1:56 | Karma článku: 15.14 | Přečteno: 294 |

Jan Andrle

Nový oblek

Jak slíbil, tak udělal. Sliby se mají plnit, že. A já to stihnu nejen do vánoc, ale dokonce do velikonoc. Tady to je, přátelé blogeřníci.

27.3.2024 v 22:17 | Karma článku: 19.77 | Přečteno: 513 | Diskuse
Počet článků 44 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1997

Žiju na hranici dvou světů.. a občas i několika zemí, už pěkných pár let. Z donucení okolnostmi. Balansovat nad propastí mě tak nějak baví, závratěmi netrpím. Jsem upřímná, protože nemám moc co ztratit. Co nechci říci, prostě neřeknu, dokud mě nemučí. Pokud něco říci chci, stejně mi v tom nikdo nezabrání.

Jsem zaměstnancem jedné ze tří největších firem na světě a u toho se intenzivně zabývám exotickou, donedávna oficiálně "nepřátelskou" zemí. Studuji její moderní dějiny v doktorandském studijním programu a jako správný ekonomický kaskadér jsem vydala učebnici libozvučného indoevropského jazyka, kterým se tam mluví, tedy perštiny. 

Mám ráda odvážné lidi, sarkasmus a dobrou skotskou. Bez ledu prosím. A dvojitou. Dnešní doba si to tak nějak žádá.

 

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za to fakt, že už...