Mahmúd Dolatabadi: Modlíme se, ať už ropa konečně dojde (rozhovor)

Mahmoud Dolatabadi je největší žijící íránský spisovatel, herec, scénárista, ale i bývalý pasák ovcí, holič a uvaděč v kabaretu.Na rozdíl od většiny íránských intelektuálů ze střední třídy, Dolatabadi je samouk.

Zdá se, že právě skromný původ a nutnost si v životě poradit ve spojení s nezdolnou vůlí a osobní disciplínou mu poskytly jedinečnou osobní zkušenost, jíž využil ve svých dílech. S rozevlátými bílými vlasy a velkým knírem vypadá na první pohled přísně, ale v přenikavém pohledu jeho jasně modrých očí se nejednou blýskne šibalská jiskřička. Nejlépe se mu mluví, když si může popotahovat z lehké cigarety, v podvečerním klidu na dvorku budovy Senátu, kam přijel na pozvání letošního Festivalu spisovatelů Praha.

Co vás inspirovalo ke psaní a divadlu?

Vyrůstal jsem na venkově. Od chvíle, kdy jsem zjistil, že písmenka tvoří slova, přečetl jsem všechny knihy, které jsem našel v okolí naší vesnice. Četl jsem je rodičům a sourozencům, když jsme si sedali večer ke kamnům. Jednoho jsem pásl ovce a zranil jsem se. Můj otec mě vzal na léčení nejdříve do Mašhadu a poté až do irácké Karbaly, kde nás oloupili o veškeré peníze. Celkově jsme na cestách pobyli půl roku a vrátili jsme se zbídačení, v úkrytu na náklaďáku s cukrem, jak nyní cestují ti běženci. Po této zkušenosti jsem se rozhodl, že na vesnici nezůstanu. Začal jsem pracovat v holičství v okresním městě. Dokonce jsem si otevřel vlastní krámek. Jednoho dne jsem se podíval do zrcadla a řekl jsem si: „Ty chceš v této bílé zástěře stát zde za touto židlí celý život? To je vše?“ Zavřel jsem krám, po sousedovi jsem poslal klíče otci a nastoupil jsem na první autobus do Mašhadu. Bylo mi asi 17.

A tam jste začal psát?

Ne. Nejdříve jsem si našel práci. Jednoho dne jsem sháněl svého šéfa. Byl v divadle. Když jsem uviděl scénu zahalenou do toho zářívého světla, úplně mě ten obraz uhranul. Doslechl jsem se, že nějaký učitel vystudovaný v Moskvě si otevřel divadelní školu v Teheránu. Šéfovi jsem řekl, že musím na vojnu, ale ve skutečnosti jsem tam jel studovat divadlo. Trvalo mi rok, než jsem toho člověka našel. Mezitím jsem dělal uvaděče v levných kabaretech. (smích) Když jsem ho konečně našel, řekl mi: „Nemůžete zde studovat. Nemáte maturitu. Zde po dvou letech studia dáváme diplom.“ Řekl jsem mu: „Ale já nechci diplom. Chci pouze chodit na hodiny a dívat se. Chci se něco naučit.“ Dvě hodiny jsem se s ním handrkoval, než mi dovolil docházet na hodiny. Skončil jsem s nejlepšími výsledky ze dvou předmětů: scénáristiky a hereckého umění. Četl jsem všechna dostupná díla světových spisovatelů. A začal jsem psát. V mém prvním příběhu jsem popsal právě to, jak jsem nebyl přijat do divadelní školy.

Co bylo pro vás při psaní důležité? Čím jste se řídil, inspiroval?

Můj život se točil kolem tří věcí: práce, divadlo, čtení a psaní. Zavedl jsem pro sebe pravidlo: napsat pouze jednu povídku ročně. A tolikrát jsem ji přepsal, až jsem s ní byl spokojený. A tento řád jsem udržoval deset let. Až v posledních měsících, než mě uvěznili, jsem napsal tři knihy. Tu třetí jsem nestihl dopsat, tajná policie ji zabavila. Když mě zavřeli, začal jsem automaticky psát v duchu. Dopisoval jsem rozepsaná díla, přepisoval jsem ta, se kterými jsem nebyl spokojen. V duchu jsem napsal „Nezvěstného Solúče“, kterého jsem po propuštění přepsal za 80 nocí.

Na vaši otázku, proč vás vlastně zatkli, prý vyšetřovatelé řekli: „Nevíme. Pouze všichni zatčení měli doma vaše knihy. Takže jste asi buřičským spisovatelem.“ Co bylo tak revolučního ve vašich knihách?

Vůbec jsem nevěřil v ten druh revolučního myšlení, jenž se objevilo v naší zemi. Revoluce se zvrhla v násilí a potyčky ozbrojenců. Takové revoluci nevěřím. A také nevěřím, že spisovatel má být členem politické strany. Jakmile spisovatel vstoupí do nějaké strany, okamžitě ho omezí její ideologie. Stálo mě moc energie, odolat tlakům a nestat se členem nějaké strany. Přátelé si mě dobírali, ale já jsem se chtěl věnovat své práci.

Takže spisovatel by se měl od politiky distancovat?

Spisovatel se od politiky nemůže distancovat, protože nakonec i to, že jsme tady, vše je politický proces. Spisovatel se má zdržet stranictví. Když jste členem liberální strany, musíte hájit myšlenky liberální strany. Pokud jste členem komunistické strany, propagujete jejich ideje. Spisovatel musí umět pojmout svět ve 360 stupních. V umění a literatuře je středobodem člověk. Pokud od počátku rozhodneme, že toto je dobré a tamto špatné, tohleto je bílé a tamto je černé, to už není práce spisovatele.

V jednom rozhovoru jste řekl, že vaše největší dílo, Kelidar, je kronikou transformace íránské společnosti a mapuje konec jedné epochy - feudalismu. Mnozí poukazují, že íránská společnost prochází další transformací, myslíte si, že by mělo vzniknout i o této proměně podobně monumentální dílo?

Už se nic takového nestane, protože nástroj pro zprostředkování konceptů se změnil. V té době to byla literatura. Nyní roli literatury převzal internet a různá zařízení. Kelidar jsem začal psát po patnácti letech bádání a přemýšlení. Nyní už na to nikdo nemá trpělivost. Nyní zapnete internet a vidíte vše v reálném čase, i to, že zde my dva sedíme a mluvíme. Pokud by někdo chtěl zmapovat tyto transformace, bude to vypadat jinak. Thomas Mann říká, že velká díla literatury vznikají, když se jednotlivé epochy společenských dějin chýlí ke konci.

Nikdy jste nepřemýšlel o emigraci z Íránu?

Měl jsem tu možnost, a dokonce třikrát, i během války. Nabízeli mi stáže a granty, v Německu i jinde. Ale kdybych Írán opustil, už bych nemohl být takovým spisovatelem za jakého sám sebe považuji. I když jsem třicet let prakticky v ústraní domova, jsem pořád ve své zemi.

Prožil jste dvě různých epochy íránských dějin: vládu Šáha Mohammada Rezy Pahlavího i současnou islámskou republiku. Která z nich byla lepší, nebo horší?

To nelze říci jednoznačně. Některé věci byly lepší za Šáha, bylo více osobní svobody, kterou jsem stejně nevyužíval. Během výslechu mi to i vyčetli: „Otevřeli jsme kavárny a diskotéky pro lidi jako ty, proč toho nevyužíváš? Proč pouze sedíš někde v koutku a něco sepisuješ?“ Odvětil jsem jim, že na to nemám povahu. Po revoluci se tyto věci přesunuly do podzemí, a já jsem je opětovně nevyhledával. Tento režim se naopak postaral o venkov, dokončil elektrifikaci, silnice a podobně. Ale na druhou stranu byla válka. Já jsem nebyl šťastný ani v jednom období. Za Šáha mě uvěznili a za této vlády mě odsunuli do ústraní, protože nepropaguji jejich ideologii. Pět let se má díla nevydávala vůbec. Čtyřicet procent mých děl se pořád nesmí vydávat. Vše je individuální. Důležité je pouze to, že jsem spisovatelem své země a živíme se navzájem.

Vaše dílo „Plukovník“, bylo oceněno v zahraničí, ale nebylo vydáno v samotném Íránu. Všech pět dětí hrdiny se přidá k jiné politické skupině a všechny skončí špatně, nikdo z nich nedosáhne úspěchu. Lze ho chápat i jako alegorii na politický vývoj v Íránu, neustále pod vládou autoritativních režimů?

V Íránu je pořád autoritativní režim, protože je neustále skrytě pod cizím vlivem, aby se nemohl osamostatnit. Víte, Írán je velká země, její kultura je součástí světové kultury, jak jsem i řekl vašemu ministru zahraničí. Navzdory obrazu, který je o nás předkládán veřejnosti, jsme přátelští a mírumilovní lidé, ale co máme dělat, když je náš obraz takový. Právě tato velikost a důležitost je problémem Íránu, jeho strategická poloha a nerostné bohaství... Ropa je prokletím. Všichni se modlíme, aby se čím dříve vyčerpala. Ropa má tu vlastnost, že některé činí pohádkově bohatými a některé línými a nedůvěřivými.

Proč podle vás Íránci na internetu mnohem aktivněji probírají kontroverzní témata, než lidé z jiných zemí?

Čím je společnost uzavřenější, tím více sílí tyto aktivity. Za mých mladých časů se zakázaná témata probírala v kavárnách a v domech. Ale já internetu nedůvěřuji, protože je anonymní, nevíte, kdo mluví. Málo lidí má odvahu vystoupit a promluvit pod vlastním jménem. Cokoliv člověku připíšou a poté se musí bránit. Internet se zredukoval na místo, kam někteří lidé umisťují skandalózní informace o těch, které chtějí společensky diskreditovat. Kdyby byl tisk svobodný, už by to nikoho nezajímalo.

Takže se domníváte, že základním problémem Íránu je uzavřenost společnosti?

Bohužel. A její otevření je velice obtížné. Kdyby bylo příliš náhlé, bylo by nebezpečné. Proč podporujeme umírněné síly? Protože změna musí proběhnout postupně, jinak se vše zhroutí, vybuchne. Nikdo si to nepřeje, já už vůbec ne, protože jsem to už jednou zažil. Bohužel síly, které chtějí naši zemi udržet uzavřenou, se snaží společnost dotlačit na pokraj zhroucení. Osobně jsem velice rád, že současná vláda dokázala vytvořit příležitost pro otevření dialogu se světem.

MEDAILON AUTORA:

Mahmoud Dolatabadi (75) se narodil ve vesnici Dolatabad na severovýchodě Íránu. Na rozdíl od většiny íránských autorů ze střední třídy se vzdělával spíše jako samouk. Na prahu dospělosti se vydává do Teheránu, aby studoval divadlo. U studia si vydělává různými manuálními pracemi a pilně čte světovou literaturu, mezi jeho oblíbené autory patří Brecht a Kafka. Po dvanácti letech spisovatelské činnosti končí na tři roky ve vězení. Po jeho propuštění nachází Írán v revoluční náladě, ale snaží si zachovat neutralitu a jediná idea, ke které se hlásí, je svoboda ve společnosti i v umění. Nicméně ani nová vláda mu není nakloněna a odsouvá ho do ústraní, za což je nakonec vděčný, protože se může plně věnovat psaní. Výsledkem jeho práce je desetisvazková epopej Kelidar o proměně íránského venkova a rozvratu starých struktur. I jeho další díla, „Nezvěstný Solúč“ a „Uplynulý čas“ popisují nemilosrdnou realitu venkova jazykem lidu, propleteným s tisíciletou tradicí lyrického jazyka perské poezie. Jeho dílo „Plukovník“ je zakázáno v Íránu a nastiňuje bezvýchodnost a ideovou nesourodost íránské společnosti a předem prohraný boj proti politickým strukturám.