Po čtyřiceti letech Íránci na ulici provolávají „Šáhu, vrať se, Šáhu, vrať se!“

Myslela jsem si, že jeden článek k objasnění situace v Íránu bude stačit. Nebude. Zde je tedy pokračování.

Po pročtení několika diskusí jak mezi Íránci, tak mezi lidmi ze zahraničí, kteří cítí potřebu situaci komentovat, jsem si všimla zajímavého fenoménu „nevěřícího Tomáše“: Komentující se ptali: proč chcete Írán po vzoru Sýrie a Libye rozvrátit? Jiní se naladili na vlnu oficiálních definicí vlády islámské republiky a protestující nazývají malou skupinkou vandalů, nebo zahraničními agenty, kteří vyvolávají ty „falešné barevné revoluce“ k odstranění režimů, které se staly nepohodlnými.

Lidé, kteří situaci v Íránu podrobněji neznají, nerozumí, že je rozhorčení lidí mnohem hlubší a íránský režim se stal nepohodlným nejenom pro Saudy, Američany, Izraelce, Rusy i další, ale hlavně pro samotné Íránce. Někteří Češi také byli protestovat proti Čapímu hnízdu a EET, další otevřeně vystoupili proti imigraci a šíření islámu, další aspoň v desítkách diskusí hořečnatě rozebírali vysoké ceny másla.

Tak proč by Íránci měli držet hubu a krok i v mnohem vážnějších situacích? Co byste dělali, kdyby vám z vodovodu celé týdny teklo pouze hnědé bahno? Co byste dělali, kdyby vejce, které včera stálo 5 korun, dnes stálo 15, zatím co vy vyděláváte 5000 korun měsíčně jako jediný z pětičlenné rodiny? Co byste dělali, kdyby vám čtyři měsíce nepřišla ani ta malá výplata a nakonec by vaši fabriku zavřeli úplně, protože vaše výrobky nedokážou konkurovat těm čínským, které ve velkém dováží poslanec X.? Co byste dělali, kdyby proběhla další měnová reforma, jako ta v Československu v roce 1953 a vy byste přes noc přišli o veškeré úspory? Co byste dělali, kdyby se v případě záplav a zemětřesení na vás vláda totálně vykašlala a byli byste na ulici odkázáni na pomoc úplně neznámých lidí, zatím co by se z rozpočtu vaší země stavěly stovky krásných nových bytovek, škol a nemocnic třeba na souostroví Vanuatu, další miliardy by šly na nové pušky pro nějaké ozbrojené skupiny třeba v Belize a dalších dvacet miliard si ulilo pět majitelů drůbežáren a sedících ve vládě? Že vás před měsícem už potřetí zatkli, ponižovali a pokutovali za to, že máte čepici nakřivo a nemodlíte se dost hlasitě, připadá už jako úplná malichernost. A mimochodem, nemůžete si ani v hospodě dát panáka, protože u vás hospody nejsou a alkohol na černém trhu je dražší než ta vejce. Utéci také není kam, protože vám žádná cizí země nedá vízum kvůli podezření, že jste nějak spřízněni s těmi ozbrojenými skupinami v Belize.    

Ještě pořád si myslíte, že by si Íránci měli přece vážit „míru a bezpečnosti jediného stabilního režimu na Blízkém východě“? Míru, ale za jakou cenu?

Jak se dějiny opakují! Přesně před čtyřiceti lety, v prosinci 1977, nazval americký prezient Carter Šáhův Írán „ostrůvkem stability v jednom z nejbouřlivějších regionů světa“. Za pouhých 14 měsíců bylo najednou vše jinak. Írán si už svou syrskou a libyjskou kapitolu prožil v roce 1979.  Íránci jsou ctižádostiví. Nejméně tisíc čtyřista let trpí komplexem bývalé velmoci, po ztrátě území velkých říší, Achaimenovské, Parthské a poslední Sásánovské, převálcované Araby proroka Muhammada. Celý středověk se Peršané neúspěšně pokoušeli Persii obnovit až do pádu předposlední dynastie Kádžárovců, která nedokázala zemi ubránit proti expanzi Britů a Rusů v devatenáctém století. Celé dvacáté století probíhalo nejenom postupné a nelehké znovudobývání nezávislosti na vlivu Británie, Ruska a dalších mocností a vymanění se z potupných koncesí, které umožňovaly drancování nerostného bohatství země. Když se Šáhovi Pahlavímu tento záměr téměř povedl a pozvedl úroveň své země mezi ty nejrychleji se rozvíjející a nejvlivnější, musel být po zásluze potrestán. I po nástupu islámské republiky, navzdory válce s Irákem a téměř permanentnímu zatížení sankcemi nepřestalo rozšiřování vlivu Íránu do regionu i za jeho hranice. Tento vliv se stal tak velkým, že se ho zalekl Izrael i Saudové.

Írán má prostě smůlu. Bohužel to není bezvýznamný státeček uprostřed džungle. Írán je příliš strategicky významný, aby mocnosti beze slova daly ruce pryč a nechali lidi, aby si vyřídili své účty s mulláhy za posledních bezmála 40 let a sami se rozhodli, co chtějí.

A nyní zpět k současným událostem. Malý sestřih dnešních záběrů je zde:

Protesty, které začaly pouze s hesly proti korupci a už neúnosnému zdražování, se rozšířily z Mašhadu do celého Íránu. Protesty po volbách v roce 2009 byly z největší části v Teheránu a několika velkých městech, nyní se zapojila i menší města. V zemích, kde žijí největší komunity Íránců, proběhly protesty před íránskými velvyslanectvími: v Berlíně, Vídni, Paříži. V Íránu byly na několik hodin filtrovány sociální sítě Telegram a Instagram, určitě ne celý den, i když v jisté hodiny a do některých měst se nešlo spojit. Přesto se dnešní záběry a zprávy ven dostaly. Internet v mobilu je v Íránu velice rozšířený a oblíbený. Mají tam i své vlastní aplikace na rozvoz jídla, na taxíky a podobně.

Včera a dnes se v protestujícím davu ozvala nová zajímavá hesla. Pouhé stěžování si na ekonomické problémy přerostlo v otevřený odpor proti nejvyššímu vůdci a zaznělo nejenom „Smrt Chámeneímu“. Zaznělo i „Nemicháim, nemicháim, mamlekat-e áchundí“ : „Nechceme, nechceme vládu islámských duchovních“. „Diktator, hajá kon, mamlekato rahá kon!“ „Diktátore, styď se, nech zemi být!“, "Sarnegún, sarnegún, hokúmat-e eslámí" "Dolů, pryč s islámskou vládou!"... zaznívají i hesla odvolávající se na Kýra Velikého: „Kúroš pedar-e mást, Írán vatan-e mást!“, Kýros je naším otcem, Írán je naší vlastí!“. K zemi šly bannery a billboardy s podobiznou Chámeneího a obávaného velitele Brigády Quds Revolučních gard Ghásema Solejmáního.

A hlavně poprvé zazněla omluva.

Poprvé lidé přiznali, že před čtyřiceti lety udělali chybu. „Rezá Šáh, rúhet šád!“, „Rezá Šáh, ma´azerat!“ a „Šáh, bargard, Šáh bargard, Šáh bargard!“ „Šáhu Rezo, ať žije tvá památka!“, „Šáhu Rezo, promiň!“, „Šáhu, vrať se, Šáhu vrať se, Šáhu, vrať se!“ Důležitost tohoto posunu a překonání dosavadní tabuizace jména Šáha během demonstrací by mohla být v tom, že snad Íránci dosáhli dostatečného stupně sebereflexe a uvědomili si souvislosti svých dějin.  

A zde je také největší kámen úrazu. Co bude dál? Bude z důvodu odpoutání pozornosti vyvolána válka, například se Saúdskou Arábií? Budou protesty opět násilně potlačeny? Momentálně se mluví o deseti až patnácti obětech, v záběrech je jasně vidět a slyšet střelba. Zaleknou se lidé dalších obětí na životech?  Bude se vláda pokoušet sliby a ústupky lidi uklidnit? Nebo budou lidé i bez zatím zjevného vůdce chtít přinutit vládu k odchodu? Pokud ano, kdo z opozičních skupin a politiků má naději si získat širší podporu lidí?

Známý, ale ne všemi přijímaný Rezá, syn svrženého Šáha Mohammada Rezy? Maryam Radžaví a její islámsko-komunistická sekta MEK, která se všude prezentuje jako legitimní íránská opoziční skupina, ale je organizace Íránci pokládána za zrádce a teroristy, spolupracující během války se Saddámem? Pár méně známých starších aktivistů ze starobylých předrevolučních národoveckých a republikánskách stran? Zběhové, kteří v minulosti byli součástí režimu, ale před několika lety se přidali k opozici? Pořád málo známý Hosseini o němž jsem se zmínila v posledním článku? Nebo se zjeví ještě někdo další?

Nakonec, ani Chomejního ze začátku revoluce mnozí neznali. Že se nakonec jeho frakce stala vítězem v ringu proti několika dalším, bylo opět důsledkem na první pohled nevyzpytatelných okolností.