Cesta do hlubin íránské islámofobie

Asi si klepete na čelo, zda jsem si nespletla zemi v názvu. Nespletla. Na žádost vás, čtenářů, pokračuju v mém vyprávění o krásách Persie. Dnes jsem se rozhodla dotknout velice zajímavého tématu, a tím je kritika náboženství.

Nedá mi nereagovat na zprávu o výstavě karikatur o Islámském státu, která se konala v Teheránu. Jeden diskutér pod ní řekl, že mu "chybí satira na všelijaké ty hidžáby, čádory, nikáby a burky, které ponižují ženy".

Nechybí, jenom se o ní nepíše.

Hned na úvod musím začít jednou poměrně důležitou, ale přehlíženou skutečností. O Íránu a opozici lidí v zemi se píše vždy velice opatrně a popisy se snaží redukovat na politické, ekonomické a lidskoprávní aspekty. Nějak se automaticky předpokládá, že jsou Íránci s vírou obecně spokojeni, jenom by chtěli třeba odstranit pár "nepohodlných" aspektů islámu prolezlých do zákonů země. Pokud nyní odhlédneme od křesťanských, židovských, zoroastriánských a jiných menšin, když se mluví o Íráncích, Arabech a dalších obyvatelích nominálně, nebo, chcete-li, statisticky "islámských" zemí, paušálně se předpokládá, že se téměř všichni k této víře automaticky a plně hlásí. Skutečnost je mnohem pestřejší a ne každý, kdo je papírově počítán k muslimům, tuto víru skutečně vyznává.

Zkreslení statistik v počtu muslimů je podmíněno několika jevy:
a) podle islámu je každé dítě narozené muslimskému otci automaticky muslimem
b) v dotaznících používaných u sčítání lidu v kolonce náboženství figurují pouze islám a křesťanství, eventuelně židovství a další "uznávané menšiny" ( pro ilustraci je v angličtině zde), v Íránu je také povinnost uvádět náboženství na všech úředních formulářích, žádostí o zaměstnání a přihlášek do škol, dokonce i u uzavření banální pojistky. 
c) pro země, které mají v názvu "islámský" je i z propagandistických důvodů nutné uvádět počty muslimů blížící se číslu 90 %.
a hlavně, nejdůležitější d) islám nelze oficiálně "opustit" a v Íránu, a ve většině zemí, kde je islám dominantním náboženstvím, existuje za odpadlictví nějaký druh právního nebo společenského postihu (vydědění z rodiny, vyhnání z komunity).

Zprávy o konverzích k jiným náboženstvím jsou dohledatelné, ještě zajímavější věci najdete, když zalovíte na sociálních sítích, ale ne každý má nutnost, nebo odvahu toto osobní přesvědčení ventilovat a říci "Já (už) nejsem muslim". Své přesvědčení projevují pouze svým chováním a prostým vyhýbáním se projevům náboženství.
Dokud trvá kriminalizace opuštění islámu, skutečný počet tajných konvertitů k jiným náboženstvím, agnostiků, ateistů, humanistů a sekularistů se nikdy nedozvíme a dělat jakékoliv odhady je obtížné.

Nyní se ale vraťme do Íránu.

Zde je pro ilustraci snapshot ze stránky  http://atheistcensus.com/. Je to online statistika "Mezinárodní aliance ateistů", kde se lidé z celého světa můžou přihlásit k ne-teistickému světonázoru.

Povědomí o stránce "Atheistcensus" se šířilo přes aktivisty a sociální sítě, proto ji nelze považovat za plošní průzkum. Je primárně v angličtině, proto se dalo očekávat, že hlavním publikem budou anglofonní země jako USA, Británie, Kanada a Austrálie. Navzdory všemu, fakt, že se Írán umístil na desátém místě je zajímavý i z důvodu existující internetové cenzury v zemi. Na druhou stranu je možné, že jisté procento respondentů jsou Íránci žijící v zahraničí. Pro ilustraci uvádím odhadovaný celkový počet obyvatel zemí v bílém sloupci vedle.

Vysoká účast Íránců v tomto průzkumu ale vypovídá o dvou věcech: rozvinutém sociálním aktivismu a důležitosti vyřešení postoje k náboženství.

Jedni z nejhlasitějších aktivistů proti islámu jsou Íránci a to z několika důvodů: jestli chcete někoho od něčeho spolehlivě odradit, udělejte z toho povinnost.  Pětatřicetiletá existence vlády, která vnucování náboženství znásobila, k němu v lidech vyvolala odpor. Silně se prohloubilo vnímání islámu jako kulturně cizího importu a v zemi pořád žijí vzpomínky na nedávnou sekulární minulost. Úroveň vzdělání je nejvyšší v regionu. Av neposlední řadě po staletí existuje v Íránu myslitelská a kritická tradice, vycházející i z šíitského islámu, který jako prostředek výkladu víry a problémů moderního světa připouští použití lidského rozumu "Aql". I v literární tradici existují básníci a spisovatelé, kteří s vírou skrytě, nebo i otevřeně polemizují, například Omar Chajjám a Sádek Hedájat.

Proto jsou Íránci mezi sebou mnohem výřečnější a nebojí se tázat, diskutovat a dokonce velice ostře vtipkovat ani o náboženských otázkách, což je jev v mnoha jiných muslimských komunitách nevídaný. Nejčastějším důvodem je strach ze ztráty zázemí v rodině a komunitě a v některých zemích i fyzické likvidace.

Výsledkem této reakce je velké množství materiálů v perštině, určených primárně jako osvěta samotným Íráncům a vtipy a karikatury často předčí jakékoliv západní pokusy. Zde je malá ukázka:

"Aiša se ptá: - Bože, proč se zjevuješ vždy v momentu, kdy se vzbudí Mohamedovy sexuální pudy? - Mlč Aišo, nech ho, ať si užije."

Další karikatura říká: "Proč má v islámu žena pouze poloviční hodnotu muže? - Protože my z ženy potřebujeme pouze dolní polovinu, ta horní pro nás nemá žádné využití."

Zdrojem těchto karikatur je facebooková stránka "ne, já nejsem muslim", která má více než 13.000 příznivců.

Třetí obrázek s titulkem "vyřešili jsme problém" je satirickou odezvou na iniciativu Íránek, které publikují své fotky bez šátků. Pochází ze stránky Hnutí íránských ateistů a agnostiků "Iranian atheist/agnostic movement", která je psána persky i anglicky, a má téměř 70.000 členů. Komunitní skupina "Iranian Atheists & Agnostics" má téměř 182 000 členů, "weblog kritiky Koránu" má 28.000 čtenářů a existují desítky dalších s názvy jako "Buď bezvěrcem, ale zůstaň člověkem", "Andělé nenosí hidžáb" atd. Příspěvky se pohybují od karikatur přes citáty humanistů, informace o vědeckých objevech až po erudované a komentované překlady náboženských textů, a to nejen Koránu. Je tam i kritika křesťanské a židovské víry. Příspěvky z těchto stránek jsou hojně sdílené a mnozí íránští diskutéři nešetří peprným slovníkem a nadávkami.

Pro všechny západní radikální odpůrce islámu bych vzkázala jednu věc:

Pohled na náboženství je tvořen nejenom dědictvím a tradicemi komunity, ve které vyrůstáme. Druhou, a často signifikantnější polovinu tvoří osobní zkušenost. Drtivá většina lidí se modlitbám naučí v dětství a stejným způsobem je opakuje až do konce života a už nemá čas, možnost, nebo důvod o své víře hlouběji přemýšlet. V životě některých ale může nastat zlom: trauma z dětství, nebo událost či informace , která v  přihlížejícím narazí na jeho vlastní vnitřní morální cítění nebo logiku: sňatky a zneužití dětí, týrání, fyzické tresty, rozpory ve svatých textech, krvavé události z dějin jeho víry. Utrpí šok a u mnohých se tento šok stane j istým druhem terapie, která pomůže překonat bázeň a auru nedotknutelnosti svátostí, která je jim od dětství vštěpována rodiči nebo společností.

Lidé, aby dokázali kriticky myslet, musí se tomu naučit a překonat tento práh svatokrádeže a strach z hříchu. Každý má ten práh jinde. Někteří ho překonají v mládí, někteří v pozdějším věku, někteří nikdy.

I když přijdete s racionálním argumentem a důkladně postavenou kritikou církve nebo náboženství, uvědomte si, že ne každý člověk je připraven tuto kritiku adekvátně pojmout a prostě na ni nemusí být připraven. A presto to nemusí být špatný člověk, který by vám hned chtěl uříznout hlavu.

Paradoxně mnozí začínají své náboženství zpochybňovat v momentu, kdy se od automatického opakování naučených modliteb k němu obrátí, aby nalezli řešení složitějších životních otázek, nebo v touze stát se lepšími lidmi. S většími nebo menšími těžkostmi čtou svaté knihy a snaží se jim porozumět. U islámu jsou většinou v arabštině, jazyce poměrně složitém a hlavně cizím pro většinu světové muslimské populace, takže si představte sami sebe, jak luštíte Bibli v hebrejštině, řečtině, nebo latině, často se neúplným nebo špatným překladem.

Stejně jako nemůžete od ryby chtít, aby vyšplhala na strom, nemůžete očekávat od pologramotného pastevce, aby se na otázky vírozpytecké díval se stejně otevřenou a kritickou myslí jako, řekneme, průměrně vzdělaný obyvatel země, ve které byl vliv náboženství v posledním století potlačen a oddělen od politiky a veřejného vzdělávání.

Proto se domnívám, že je společenský vývoj v zemích s velkým počtem vzdělaných lidí, jako je Írán, ve spojitosti se sílící osvětou a diskusí důležitým ukazatelem toho, že vývoj náboženského extremismu lze zvrátit.

Nemám podrobněji zmapované arabské zdroje, nějaké informace shrnuly tyto dva články, ale našla jsem i menší komunity humanistů, sekularistů a ateistů z arabských zemí.

Nicméně, dovolte mi na závěr zdůraznit jednu skutečnost ze země, která se pokládá za kolébku islámu: fakt, že Saúdská Arábie postavila ateismus na úroveň terorismu, potvrzuje, že se opouštění náboženství patrně stalo natolik vážným problémem a akutně pociťovanou hrozbou, že tamní vláda pocítila nutnost ho začít velice radikálně řešit.

Poznámka k texu: Autorka řadu let žije v íránské komunitě, bez újmy na fyzickém a psychickém zdraví a agnostickém světonázoru. Mluví a čte persky a arabsky. Snaží se o objektivní popis skutečnosti, a nepatří ani do IvČRN ani do jiného politického uskupení. Pokud vás zajímají další postřehy z Íránu, prosím karmu nebo komentář, co by vás zajímalo.