Pohřbíme se Šejchem Nimrem i současnou tvář Blízkého východu?

Jeden popravený prominentní klerik, jedna vypálená ambasáda (nebo dvě), jeden příběh, který začal před čtrnácti sty lety a další před sto lety, kdy nějakcí pánové u stolečku natahali čáry na mapě přes místa, kde nikdy nebyli.

Druhý lednový den v Saúdské Arábii naposledy vydechlo 47 lidí. Byli obviněni z terorismu, což je v poslední době velice vděčné heslo. Kromě skutečných členů Al-Káidy byl mezi nimi i šíitský klerik a otevřený kritik saúdského režimu, Šejch Nimr An-Nimr. Byl ve vazbě už od července 2012 a po mezinárodně kritizovaném procesu byl v říjnu 2014 odsouzen k smrti.

Reakce íránských věřících na jeho smrt byl a vskutku plamenná, promítnuvší se do vypálení saúdské ambasády v Teheránu a konzulátu v Mašhadu. Je téměř záhadou, kdo tu demonstraci vyvolal. Íránská vláda se od ní distancuje a vinu svalila na „sionistické agenty“. Na Západě Nimrova poprava vyvolala pouze „pozdvižení“, jelikož popravování v Saúdské Arábii si vždy vyslouží méně pozornosti, než to íránské, nebo čínské, atd. Holt, i hlavy se řežou... pardon, měří podle dvojího metru.

V zápětí Saúdové s Íránem přerušili veškeré diplomatické styky a po jeho vzoru tak učinil Bahrajn, Súdán, Kuvajt, Džibútí a několik dalších zemí.

Co se tam tedy vlastně děje?

Abychom tomu rozuměli trochu více, podívejme se na soupeře, kteří proti sobě v ringu stojí:

Saúdská Arábie. 

Šíité, ale i jiní muslimové považují saúdský královský rod pouze za rodinu, která se od 18. století snažila dobýt "svatá" města, Mekku a Medínu, než se jí to po pádu Ottomanské říše a s posvěcením Britů mezi lety 1902 - 1932 povedlo. V očích šíitů se to až příliš podobá sporu o následovnictví proroka Mohameda, jenž je starý téměř jako islám samotný. Šíité věří, že následovníkem Mohameda měl být jeho zeť Alí a jeho synové. Podle sunnitů se chalífa měl volit z Mohamedových druhů. Alí se stal teprve čtvrtým chalífou,ale byl i se syny poražen a postupně byli všichni vyvražděni. Šíismus se dostal do opozice, šíité byli často pronásledováni a rozprchli se do vzdálenějších regionů arabského světa. Od 18. století je převdládající doktrínou v Saúdské Arábii wahhábismus, zvaný i saláfismus, přísný a fundamentalistický výklad písma.

Írán.

Tisícileté perské císařství padá r. 633 pod náporem vojsk chalífy Umara. Islám potřebuje 400 let, než se v Persii usadí a teprve v šestnáctém století se šíitský islám stal oficiálním náboženstvím v Íránu. Íránci se chlubí, že právě oni dali šíismu dnešní podobu. Dostali se do něj totiž perské kulturní prvky, včetně špetky racionálnějšího přístupu, který dovolil vzniknout vědeckým a literárním pracím nedocenitelné hodnoty. Císařství končí dynastií Pahlaví, která vládla po roztříštění Ottomanské říše a po revoluci r. 1979 Chomejní v Íránu prosadil princip "velájat-e fakíh“, jenž hlásá, že by vůdcem všech muslimů měl být znalec islámského práva (fakíh). Neuznává monarchistický způsob vlády, potažmo ani Saúdské království.

Současný vůdce Chámeneí se stylizuje do role vůdce všech muslimů a saúdský král se snaží o totéž. Navzdory formálnímu uzavření přátelské dohody už v roce 1929, byly diplomatické styky v podstatě vždy na bodě mrazu, nebo těsně nad ním. I kvůli tomu, že Šáh Páhlaví uznal Izrael (1948) a odstartoval jaderný program (50. Léta, vrámci programu „atomy pro mír“).Po íránské revoluci Saúdové během války Íránu proti Iráku podpořili Saddámův Irák pěknou sumou 25 milliard dolarů a potvrdili tím, že Írán považují za přímou hrozbu.I proto, že Írán už po revoluci začal razit doktrínu "vývozu revoluce" do okolních zemí.

Po incidentu, při kterém bylo v roce 1987 během demonstrace v Mekce zabito kolem 300 Íránců, Chomejní saúdskou královskou rodinu otevřeně obvinil a nazval je kacíři. Saúdská ambasáda byla poprvé napadena a jeden diplomat přišel o život. Diplomatické vztahy byly přerušeny a od roku 1988 do roku 1991 Íránci nesměli do Mekky.

Teprve první válka v Perském zálivu obě země trošku zblížila, nicméně koncem devadesátých let a hlavně po svržení Saddámova režimu r. 2003 se region stal jevištěm zákulisního boje obou zemí o nadvládu v regionu. Vztahy se v posledních měsících vyostřily po několika zvláštních incidentech: v dubnu 2015 dva íránští nezletilí chlapci z řad poutníků nahlásili sexuální obtěžování ze strany saúdských úředníků na letišti v Džiddě a desítky Íránců byly během pouti ušlapány davem v Mekce.

Dva kohouti na jednom smetišti

Skutečné pozadí všeho je nutno hledat v prastaré strategické a kulturní rivalitě perského a arabského živlu na obou březích Perského zálivu. Spor o jméno té vodní plochy, jež Arabové svévolně překřtili na Arabský záliv je toho symbolem. A zde musím promluvit i o dalším fenoménu. Nebude chvályhodný, ani politicky korektní, ale o to pochopitelnější. Peršanům se mezi Araby říkalo „adžam“, němý, nevzdělaný. "Arab" je v Íránu téměř nadávka a velice často se pojí s mnoha pejorativními a velice květnatými adjektivy (Súsmárchor a malachchor - požirač ještěrek a požírač kobylek). Proč je tomu tak? Ani v Čechách není těžké najít lidi, kteří nenávidí Němce, či Rusy za historické křivdy, války, okupaci a podobně. Mnozí Íránci se ani po 1400 letech nemůžou smířit s tím, že velká starověká Persie padla za oběť hordě polovzdělaných beduínů z pouště. který jim do země navíc přivlekla islám. Rovněž trpí syndromem bývalé (poražené) velmoci a dodnes věří, že by jim měl Blízký východ patřit.

Možná i proto hned po revoluci začal Írán dělat vše pro to, aby naplnil svou doktrínu "vývozu revoluce" do zemí regionu a musíme uznat, že po pádu Saddáma se jim daří. Jeho vliv v Iráku je nesporný, ze všech sil se snaží udržet při moci Asada v Sýrii a role Hizballáhu v Libanonu je všeobecně známá. Saúdská Arábie tento vliv vidí s nevolí a nyní obě země přímo i nepřímo podporují a vyzbrojují šíitské, respektive sunnitské milice ve třetích zemích, jejich loutky, nástroje, páté kolony. Nakonec, i náboženství je v politice pouze nástrojem.

Nedokázalo se, že by byl Nimr zapojený do ozbrojených útoků. Ale je to vlastně úplně jedno. V Saúdské Arábii je terorismem i vysedávání za počítačem, viz případ blogera Raífa Badawího. Vše závisí od definice pojmu z úst toho, kdo drží meč.

Nicméně, zdá se, že byla tato poprava minimálně dobře načasována. Byla možná záminkou. Symbolem. Varováním. Kdoví, možná byla cílenou provokací. Ale rozbouřené davy jim pěkně sedly na lep.Vypálení ambasády v Teheránu vzbudilo smíšené pocity a moc nepřispělo k vylepšení pověsti země, která se krvopotně snaží zbavit sankcí, izolace a negativního obrazu, přibarveného právě onou bohatou tradicí útoků na zastupitelství.  Podle posledních zpráv jim to Saudové vrátili. Vybombardovali jim ambasádu v Jemenu.

Íránci popravu nazvali "chybou". Jestli i vypálení ambasády bylo chybou, to se uvidí v blízké době.

Všichni děláme chyby. I země. Ze saudského tažení proti šíitským Húsiům v Jemenu se pomalu stává "saúdský Vietnam", jejich slavná armáda ani po devíti měsících díru do světa neudělala. Nízké ceny ropy zdecimovaly devizové rezervy království a rozpočet je v rekordním deficitu. Včerejší zpráva o tom, že by akcie Aramco, největší ropní společnosti světa, se měly začít obchodovat na burze vyvolala u některých smích, u některých zděšení. Strach ze snížení životní úrovně a vnitřních nepokojů vede dynastii k pořád tvrdším opatřením, ruku v ruce s přísnou náboženskou policií. Poprava Nimra a těch ostatních byla výstrahou. Pro obyvatele země samotné. Pro šíity, kteří jako na potvoru zrovna sídlí v regionu, kde leží saúdská ropa.

Motorem Saúdských mocnářů je strach i z toho, že by ji Írán mohl nahradit v roli strategického spojence Západu v regionu. Na rozdíl od kulturně i technologicky vyspělého Íránu, Saudská Arábie nemá žádnou výrobu, či výzkum, který by za něco stál a kromě ropy je jejím jediným vývozným artiklem islám, který jim štědře vrací investice v podobě milionů poutníků, ochotných zaplatit tisíce dolarů za neopakovatelný zážitek kroužení po nádvoří, házení kamenů na betonový sloup a v některých případech smrti ušlapáním. Ten je teda určitě neopakovatelný. Přerušením diplomatických styků s Íránem a zákazem poutí saúdská pokladnice přijde cca o 3 miliardy dolarů ročně.

Je zajímavé, že běžní Íránci oslavovali na sociálních sítích přerušení kontaktů se Saúdskou Arábií a arabskými zeměmi. Oslavovali snížení arabského vlivu. Mnozí sdíleli text vybízející ty, kteří se chystali do Mekky, aby peníze připravené na cestu použili například k podpoře chudých vysokoškolských studentů, kterým tato suma pokryje až 4 (!!!) roky školného, nebo z nich financovali nemocnice, chudobince a sirotčince.

Uvidíme jak do dopadne s Islámským státem, i s Jemenem a Sýrií. Kdo naplní vákuum na územích nikoho a zda se budou dále prohlubovat nové nálady a separatistické tendence.

Po všech těch letech sjednocování, globalizace a otevírání totiž nastoupil opačný trend: drobení, oddělování, uzavírání hranic, i zde v Evropě. Najednou jsme asi zjistili, že si se sousedem až tak nerozumíme,asi proto, že když se modlí, drží ruce u těla, zatím co my je máme před sebou. Kosovo si vydupalo samostatnost, ale zatím pouze produkuje ekonomické migranty. Kurdové se snaží o samostatnost a zdá se, že jsou jedni z mála, kdo jsi ve vlastní enklávě na Blízkém východě dovedou sjednat pořádek.

Sykesově-Picotově dohodě asi po sto letech vypršela životnost.