Po pročtení několika diskusí jak mezi Íránci, tak mezi lidmi ze zahraničí, kteří cítí potřebu situaci komentovat, jsem si všimla zajímavého fenoménu „nevěřícího Tomáše“: Komentující se ptali: proč chcete Írán po vzoru Sýrie a Libye rozvrátit? Jiní se naladili na vlnu oficiálních definicí vlády islámské republiky a protestující nazývají malou skupinkou vandalů, nebo zahraničními agenty, kteří vyvolávají ty „falešné barevné revoluce“ k odstranění režimů, které se staly nepohodlnými.
Lidé, kteří situaci v Íránu podrobněji neznají, nerozumí, že je rozhorčení lidí mnohem hlubší a íránský režim se stal nepohodlným nejenom pro Saudy, Američany, Izraelce, Rusy i další, ale hlavně pro samotné Íránce. Někteří Češi také byli protestovat proti Čapímu hnízdu a EET, další otevřeně vystoupili proti imigraci a šíření islámu, další aspoň v desítkách diskusí hořečnatě rozebírali vysoké ceny másla.
Tak proč by Íránci měli držet hubu a krok i v mnohem vážnějších situacích? Co byste dělali, kdyby vám z vodovodu celé týdny teklo pouze hnědé bahno? Co byste dělali, kdyby vejce, které včera stálo 5 korun, dnes stálo 15, zatím co vy vyděláváte 5000 korun měsíčně jako jediný z pětičlenné rodiny? Co byste dělali, kdyby vám čtyři měsíce nepřišla ani ta malá výplata a nakonec by vaši fabriku zavřeli úplně, protože vaše výrobky nedokážou konkurovat těm čínským, které ve velkém dováží poslanec X.? Co byste dělali, kdyby proběhla další měnová reforma, jako ta v Československu v roce 1953 a vy byste přes noc přišli o veškeré úspory? Co byste dělali, kdyby se v případě záplav a zemětřesení na vás vláda totálně vykašlala a byli byste na ulici odkázáni na pomoc úplně neznámých lidí, zatím co by se z rozpočtu vaší země stavěly stovky krásných nových bytovek, škol a nemocnic třeba na souostroví Vanuatu, další miliardy by šly na nové pušky pro nějaké ozbrojené skupiny třeba v Belize a dalších dvacet miliard si ulilo pět majitelů drůbežáren a sedících ve vládě? Že vás před měsícem už potřetí zatkli, ponižovali a pokutovali za to, že máte čepici nakřivo a nemodlíte se dost hlasitě, připadá už jako úplná malichernost. A mimochodem, nemůžete si ani v hospodě dát panáka, protože u vás hospody nejsou a alkohol na černém trhu je dražší než ta vejce. Utéci také není kam, protože vám žádná cizí země nedá vízum kvůli podezření, že jste nějak spřízněni s těmi ozbrojenými skupinami v Belize.
Ještě pořád si myslíte, že by si Íránci měli přece vážit „míru a bezpečnosti jediného stabilního režimu na Blízkém východě“? Míru, ale za jakou cenu?
Jak se dějiny opakují! Přesně před čtyřiceti lety, v prosinci 1977, nazval americký prezient Carter Šáhův Írán „ostrůvkem stability v jednom z nejbouřlivějších regionů světa“. Za pouhých 14 měsíců bylo najednou vše jinak. Írán si už svou syrskou a libyjskou kapitolu prožil v roce 1979. Íránci jsou ctižádostiví. Nejméně tisíc čtyřista let trpí komplexem bývalé velmoci, po ztrátě území velkých říší, Achaimenovské, Parthské a poslední Sásánovské, převálcované Araby proroka Muhammada. Celý středověk se Peršané neúspěšně pokoušeli Persii obnovit až do pádu předposlední dynastie Kádžárovců, která nedokázala zemi ubránit proti expanzi Britů a Rusů v devatenáctém století. Celé dvacáté století probíhalo nejenom postupné a nelehké znovudobývání nezávislosti na vlivu Británie, Ruska a dalších mocností a vymanění se z potupných koncesí, které umožňovaly drancování nerostného bohatství země. Když se Šáhovi Pahlavímu tento záměr téměř povedl a pozvedl úroveň své země mezi ty nejrychleji se rozvíjející a nejvlivnější, musel být po zásluze potrestán. I po nástupu islámské republiky, navzdory válce s Irákem a téměř permanentnímu zatížení sankcemi nepřestalo rozšiřování vlivu Íránu do regionu i za jeho hranice. Tento vliv se stal tak velkým, že se ho zalekl Izrael i Saudové.
Írán má prostě smůlu. Bohužel to není bezvýznamný státeček uprostřed džungle. Írán je příliš strategicky významný, aby mocnosti beze slova daly ruce pryč a nechali lidi, aby si vyřídili své účty s mulláhy za posledních bezmála 40 let a sami se rozhodli, co chtějí.
A nyní zpět k současným událostem. Malý sestřih dnešních záběrů je zde:
Protesty, které začaly pouze s hesly proti korupci a už neúnosnému zdražování, se rozšířily z Mašhadu do celého Íránu. Protesty po volbách v roce 2009 byly z největší části v Teheránu a několika velkých městech, nyní se zapojila i menší města. V zemích, kde žijí největší komunity Íránců, proběhly protesty před íránskými velvyslanectvími: v Berlíně, Vídni, Paříži. V Íránu byly na několik hodin filtrovány sociální sítě Telegram a Instagram, určitě ne celý den, i když v jisté hodiny a do některých měst se nešlo spojit. Přesto se dnešní záběry a zprávy ven dostaly. Internet v mobilu je v Íránu velice rozšířený a oblíbený. Mají tam i své vlastní aplikace na rozvoz jídla, na taxíky a podobně.
Včera a dnes se v protestujícím davu ozvala nová zajímavá hesla. Pouhé stěžování si na ekonomické problémy přerostlo v otevřený odpor proti nejvyššímu vůdci a zaznělo nejenom „Smrt Chámeneímu“. Zaznělo i „Nemicháim, nemicháim, mamlekat-e áchundí“ : „Nechceme, nechceme vládu islámských duchovních“. „Diktator, hajá kon, mamlekato rahá kon!“ „Diktátore, styď se, nech zemi být!“, "Sarnegún, sarnegún, hokúmat-e eslámí" "Dolů, pryč s islámskou vládou!"... zaznívají i hesla odvolávající se na Kýra Velikého: „Kúroš pedar-e mást, Írán vatan-e mást!“, Kýros je naším otcem, Írán je naší vlastí!“. K zemi šly bannery a billboardy s podobiznou Chámeneího a obávaného velitele Brigády Quds Revolučních gard Ghásema Solejmáního.
A hlavně poprvé zazněla omluva.
Poprvé lidé přiznali, že před čtyřiceti lety udělali chybu. „Rezá Šáh, rúhet šád!“, „Rezá Šáh, ma ́azerat!“ a „Šáh, bargard, Šáh bargard, Šáh bargard!“ „Šáhu Rezo, ať žije tvá památka!“, „Šáhu Rezo, promiň!“, „Šáhu, vrať se, Šáhu vrať se, Šáhu, vrať se!“ Důležitost tohoto posunu a překonání dosavadní tabuizace jména Šáha během demonstrací by mohla být v tom, že snad Íránci dosáhli dostatečného stupně sebereflexe a uvědomili si souvislosti svých dějin.
A zde je také největší kámen úrazu. Co bude dál? Bude z důvodu odpoutání pozornosti vyvolána válka, například se Saúdskou Arábií? Budou protesty opět násilně potlačeny? Momentálně se mluví o deseti až patnácti obětech, v záběrech je jasně vidět a slyšet střelba. Zaleknou se lidé dalších obětí na životech? Bude se vláda pokoušet sliby a ústupky lidi uklidnit? Nebo budou lidé i bez zatím zjevného vůdce chtít přinutit vládu k odchodu? Pokud ano, kdo z opozičních skupin a politiků má naději si získat širší podporu lidí?
Známý, ale ne všemi přijímaný Rezá, syn svrženého Šáha Mohammada Rezy? Maryam Radžaví a její islámsko-komunistická sekta MEK, která se všude prezentuje jako legitimní íránská opoziční skupina, ale je organizace Íránci pokládána za zrádce a teroristy, spolupracující během války se Saddámem? Pár méně známých starších aktivistů ze starobylých předrevolučních národoveckých a republikánskách stran? Zběhové, kteří v minulosti byli součástí režimu, ale před několika lety se přidali k opozici? Pořád málo známý Hosseini o němž jsem se zmínila v posledním článku? Nebo se zjeví ještě někdo další?
Nakonec, ani Chomejního ze začátku revoluce mnozí neznali. Že se nakonec jeho frakce stala vítězem v ringu proti několika dalším, bylo opět důsledkem na první pohled nevyzpytatelných okolností.